Počet zobrazení této stránky: 191

Já nevím, jestli se můžu zeptat

Když jsem vytvořil nadpis dnešního článku, napadlo mě, že by bylo vtipné, kdyby článek obsahoval jedno jediné slovo: "ano". Ale přeci jen, rozšíříme ho o pár vět, ať to tu není jen samá sranda. O co dnes půjde? Hodně lidí si myslí, že mluvit o handicapu (nejen zrakovém) je nějak společensky nevhodné. A přitom se (většinou) jedná o další mýtus.

Jak to tedy je s tématem handicap? Asi je zbytečné ptát se, jak to mám já. Kdybych o svém životě nebyl schopný s lidmi mluvit, asi těžko bych psal tenhle blog a točil videa na YouTube. Ale obecně platí, že do určité míry je o svém handicapu ochotný mluvit vesměs každý. Není proto důvod se bát na to zeptat nebo se třeba vyhýbat mluvení o tom, že je někdo nějak zdravotně postižený. Nejhorší, co se vám může stát, je, že se dozvíte pouze skutečnost, že dotyčný o tom nechce mluvit. Většinou ho ale neurazíte.

Píšu většinou, protože samozřejmě každé pravidlo má svou výjimku. Buďte ale v klidu. Vy se jí ani nemůžete zabývat, protože ji nepoznáte. Je to situace, kdy dotyčný je se svou vadou čerstvě. Někomu trvá jen týden, než se se svým handicapem sžije, někomu to trvá i roky. Většinou to ale je někde mezi a v tomto období "sžívání" může být toto téma citlivé. Přeci jen není snadné, pokud jste se s vadou nenarodili, naučit se s ní plnohodnotně žít. A téměř nikdo to nedá z minuty na minutu.

I tak je ale nejspíš zbytečné uvozovat dotazy frázemi přehnané opatrnosti jako: "Já ani nevím, jestli je vhodné se ptát..." nebo: "Tohle asi není úplně dobrá otázka, ale..." Pokud chcete být opatrní, stačí třeba prosté: "Můžu se zeptat..." Tím dáte dotyčnému prostor, aby vám odpověděl prostě: "Nemůžete." Nebo něčím podobným o něco slušnějším, nicméně obsahově totožným. Ale rozhodně není důvod se bát zeptat. Většina z nás má už naučenou větu nebo dvě, kterou velmi stručně popíše, co vidí nebo odkdy vadu mají.

Přirozeně, tahle otevřenost má své meze. Asi nikdo náhodnému kolemjdoucímu nevyklopí svou anamnézu, operace, které podstoupil, léky, které bere, a prognózy do budoucna. Nicméně stručnou diagnózu, jako je název choroby nebo jestli postihuje sítnici, čočku, oční nervy a podobně se většina zvědavců dozví. Přinejmenším od velké části handicapovaných.

Co si z toho tedy odnést? Pokud vás zajímá handicap někoho, s kým jste se právě čerstvě dali do řeči, přistupujte k tomu stejně jako k jiným tématům (koníčky, oblíbené jídlo, odkud kdo pochází atd.) A stejně jako u těchto témat počítejte, že každý má hranici otevřenosti jinde. Nicméně téměř nikdo se neurazí nebo neřekne vůbec nic, pokud svoje postižení nemá čerstvě. V takovém případě většinou postačí prostá omluva a odklon k jinému tématu hovoru. Snad jsem to objasnil lépe než jedním slovem, takže se mějte krásně a na viděnou příště!

Diskuze