Počet zobrazení této stránky: 163

Lidé jsou různí - zážitek deštivého dne

Dnes tu máme jeden trochu osobnější článek s malým příběhem. V porovnání s některými lidmi příliš necestuji. Mezi těmi tzv. "nekoukavými" ale patřím k těm, kteří často chodí ven samostatně. A to jak na známých, tak i na neznámých trasách. A tak není divu, že potkávám různé typy lidí. Trochu jsem tu už psal o tom, jak pomáhat nebo nabídnout pomoc, ale nedávno jsem narazil na dost divnou osobu.

Abych to uvedl na pravou míru. Pršelo, foukal vítr, byla zima a já nesl v jedné ruce bílou hůl a v druhé deštník, který má svá nejlepší léta už dávno za sebou, otáčí se, láme a ne tak úplně funguje. Nešel jsem daleko. Jen pár desítek metrů na nádraží. Ale silný vítr se do mě opíral z boku a to je ještě těžší udržet směr. Inu, skončil jsem takhle omylem uprostřed křižovatky, což jsem zjistil, až když na mě troubil (naštěstí stojící) autobus. V takové situaci jsem vážně rád za pomoc, takže když mi ji jistý pán nabídl, rád jsem přijal a nechal se odvést na chodník.

No jo, jenže na který? Tak jsem se ptal, kde jsme. Odpověď "na chodníku" se mi moc nezamlouvala, takže jsem zkusil dotaz upřesnit, abych se dozvěděl, že jsem "u nádraží". Naštěstí mi trochu pomohla vysílačka pro nevidomé a jakýs takýs orientační smysl, takže jsem tušil, kde jsem. Poděkoval jsem tedy a řekl, že už si poradím sám. Vydal jsem se tedy dál a doufal, že jdu správně. Nutno podotknout, že jsem to odhadl, ale vítr foukat nepřestal a nahnal mě protentokrát do lampy už za dobrých dvacet metrů. Zakopl jsem a deštník mi vypadl z ruky, zatímco hůl jsem přirazil k lampě ve snaze vyhnout se střetu s lampou hlavou. No, hůl to nevydržela a zlomila se. Většinou mívám v batohu náhradní a tentokrát to nebyla výjimka. K nástupišti jsem to ale měl tak padesát metrů a hůl byla zlomená dole u špičky, takže byla provizorně použitelná. Sebral jsem tedy ji i deštník a úplně promočený od deště vyrazil rychle dál do sucha pantografu.

Tehdy mě zarazil hlas kus ode mě. "Opravdu vám nemám pomoct?" Byl to ten samý pán. Celou dobu mě tiše sledoval a stál asi metr ode mě. Nadskočil jsem leknutím a znovu poděkoval a řekl, že ne. Raději jsem zrychlil, protože to bylo divné. Ušel jsem asi třicet metrů a blížil se k odbočce na správné nástupiště (do budovy nádraží jsem nepotřeboval, protože vlak stál bokem). A tehdy promluvil potřetí, stále kousek ode mě a ještě mi radil, abych šel opačným směrem, než jsem potřeboval.

Uf, ještě teď nad tím kroutím hlavou. Hodně lidí, kteří mi nabídnou pomoc, mi nevěří, když řeknu, že ji nechci. Je tu slušná skupina, která to vezme a jde. Někdo se ujišťuje. Ale aby mě někdo ze vzdálenosti pár kroků sledoval, to je dost nepříjemné, obzvlášť když přes silný déšť jeho kroky nebyly vůbec slyšet. Bylo to fakt divné a nějak nechápu, co ho k tomu vedlo. Každopádně mi to bylo dost nepříjemné.

Jak to dopadlo? Dobře. Dorazil jsem do vlaku a deset minut se snažil složit rozbitý deštník. Obávám se, že už ho nerozložím a byla to jeho poslední cesta. Pak jsem sáhl po náhradní holi a dojel v pořádku. A co z toho plyne? Pro mé pravidelné čtenáře asi nic nového. Pokud nevidomý řekne, že pomoc nepotřebuje, přijměte to a jděte si dál po svém. Rozhodně ho ale nepronásledujte, protože to je nepříjemné. Ale většina lidí to snad nedělá - sám jsem se s tímhle bizarním chováním setkal poprvé. Tichý stín, který o sobě nedá vědět, zní jak z hororu. Tak snad vám to nepřekazí spaní a na viděnou příště!

Diskuze