Počet zobrazení této stránky: 317

Nejdelší noc

Pokračování série vlkodlačích povídek, abychom po těch podivných velikonočních svátcích měli něco trochu strašidelnějšího, že?

Dana ležela schoulená do klubíčka na Matoušově hrudníku. Byl večer, venku padal sníh a oni dva leželi sami v peřinách v jejím malém domečku na kraji města. Spokojeně předla, ale bylo v tom něco smutného. Podivně nepříjemného a hořkého. Vlastně se jí chtělo brečet. Matouš ji hladil po rozcuchaných vlnitých vlasech a usmíval se. Věděl, že tohle je naposledy, co si může tuhle trochu štěstí dopřát. V duchu doufal, že noci se už nedočká. Ale má na to Dana odvahu? Nebyl si jistý.

Dana zvedla hlavu. Zorničky měla jak dva ohromné talíře. „Děkuju,“ špitla polohlasem, „miluju tě.“ Sklonila zase hlavu a objala Matouše, jako by ho už nikdy nechtěla pustit. Ostatně to vlastně byla pravda. Přála si, aby se čas mohl zastavit.

Matouš zkontroloval skrz okno slunce. Přes mraky nebylo vidět, ale určitě se už blížilo k obzoru. Posadil se a donutil tak Danu pustit ho. „Víš, co po tobě teď budu chtít,“ řekl co možná nejlhostejnějším tónem, „nemám tolik odvahy, abych to udělal sám a... a ani bych to sám dělat nechtěl. Promiň mi to a udělej to pro mě, prosím.“ Rozhlédl se po zemi, našel svoje kalhoty a z jedné kapsy vytáhl velký vystřelovací nůž. „Nemám zájem, aby mě roztrhali na kusy... a už vůbec nechci, abys jim v tom s radostí pomáhala. Udělej to prosím rovnou.“ Roztřesenou rukou podával nůž svojí milé.

Dana chtěla něco říct, ale vyschlo jí v krku. Čekala něco podobného, ale bylo to horší, než si představovala – a že ji ta noční můra provázela celý měsíc. Vzala Matoušovu ruku, ale nůž v ní nechala. Pomohla mu postavit se na nohy: „Pojď,“ vyzvala ho, „tady ne.“

Matouš se malinko zamračil, ale poslechl ji. Vedla ho za ruku dolů po schodech. Sešli do sklepa. Dana rozsvítila. „Nechci mít tvou krev v posteli,“ vysvětlovala a hlas se jí třásl. Věděla, že teď blafuje. Podváděla svou lásku, ale co jiného měla dělat? Matouš přikývl.

Vzala si nůž a připravila si ho do jedné ruky. „Běž támhle ke zdi, hned jsem tam, jen mi dej chvilinku.“ Otočila se ke dveřím a zamkla je. Potom z jedné z poliček stáhla stříbrný přívěšek a pověsila ho na kliku. Tohle ji bude brzy mrzet, ale nehodlala nic riskovat. Matouš si v rozrušení naštěstí ničeho nevšiml. Poslušně na ni čekal na místě, které určila.

Zhluboka se nadechla, otočila se a došla k němu: „Zavři oči, lásko, prosím,“ řekla tiše. Matouš s hořkým úsměvem na rtech přikývl.

„Děkuju. Miluju tě,“ odpověděl, narovnal se a zavřel oči. Pod víčky mu zůstal její obraz. Chtěl ho vidět do poslední chvíle. Srdce mu divoce bušilo. Pud sebezáchovy mu velel utéct. Zachránit se. Ale holý rozum věděl, že není kam. Když ne teď, tak za pár hodin. Každou chvíli ucítí, jak mu čepel nože rozřízne hrudník. Třásl se a nebylo to tím, že byl úplně nahý v studeném sklepě.

Dana sklonila ruku s nožem a co nejtišeji se natáhla na stůl, který stál vedle. Sundala hadr z hromádky harampádí, která na něm ležela. Odhalila změť provazů a troje kovová pouta. Opatrně jedna sebrala. Teď rychle. Matouš by byl určitě proti. Znala ho dost dobře na to, aby věděla, že tohle by nechtěl. Ale ona ho chtěla živého... i za takovou cenu. Secvakla jednu jeho ruku poutem a druhou část připnula k pevné tyči, kterou si pro tuhle příležitost nechala zapustit do zdi.

„Co to...!?“ lekl se Matouš.

„Promiň,“ špitla Dana, „ale já o tebe prostě nechci přijít.“ Bez dalšího slova mu připoutala stejným způsobem ještě druhou ruku.

Matouš byl úplně mimo. Instinktivně trhl rukama, ale pouta nepovolila. Co je tohle za plán? Takhle to nemá být... Dana sebrala ze stolu provaz: „Teď se neškubej, dělám to pro tebe,“ přikázala, co možná nejautoritativněji to dovedla, ale bylo to obtížné, když viděla svého milého tak pomateného. Nejraději by ho láskyplně objala a políbila, ale na to teď nebyl čas. Musela vydržet. Začala ho lanem pevně svazovat. Měla malou výhodu v tom, že se sama před dvěma měsíci zmítala v provazech, takže věděla, jak to udělat, aby se z lana nevysmekl. Překvapený Matouš se nejprve mírně cukal, ale když zjistil, že to stejně nikam nevede, jen ji mlčky pozoroval. Stále byl trochu mimo.

„Ale co ty?“ vyhrkl najednou zmateně, když mu došlo, o co se Dana snaží, „zůstaneš a zabiješ mě, odejdeš a zavedeš smečku sem. Ty dveře je nezastaví! Navíc... možná pochopí, kdo mě ukryl i v proměněné podobě. Nemůžu uniknout. Myslíš, že už mě něco takového nenapadlo?“

Ještě pokračoval podobnými argumenty, ale Dana ho neposlouchala. Mlčky sebrala ze stolu poslední pouta a přešla k protější stěně, na které byla další police a stejná tyč, jako byla ta, ke které byl připoutaný její nejdražší. „Ne!“ pochopil konečně Matouš, „tohle nedělej! Budeš štvanec jako já! Neukážeš se smečce a zradíš ji tím! Nesmíš...“

Dana se prudce otočila, až za ní zavlály její dlouhé černé vlasy: „Smím všechno, na co mám dost síly!“ téměř na něj vykřikla. V tu chvíli vypadala opravdu nebezpečně a ve tváři měla výraz opravdové šelmy i v lidské podobě. Ve skutečnosti to bylo něco mezi přesvědčováním sama sebe a zoufalstvím, které ji pomalu začínalo naplňovat. Tohle nebude snadné ani pro jednoho z nich, tak ať je zticha! Srdce jí bušilo jak zběsilé.

Odložila klíčky od pout na poličku a s hlubokým nádechem sama sebe připoutala k druhé tyči tak, aby měla ruce za zády a viděla na Matouše. Téměř okamžitě si uvědomila, jaká to byla chyba. Když ho uvidí, bude to ještě horší. Teď už ale nebylo moc času to předělávat. Proměna mohla začít každou chvíli.

Matouš po jejím okřiknutí zmlkl a se strachem v očích ji pozoroval. Když zůstala nehybně stát a pozorovala ho s odhodlaným výrazem ve tváři, odvážil se konečně zase promluvit: „Oni přijdou. Zavoláš je, Kuličko. Uděláš to, protože to budou chtít.“ Dana jen kývla hlavou směrem ke dveřím do sklepa, na kterých visel přívěšek. „Stříbro!“ vydechl Matouš, „z toho se zblázníme! Víš, že to nevydržíš. Ty ani já.“

Dana nějakou chvíli neodpovídala. Pak se konečně odhodlala: „Promiň mi, lásko, že jsem ti to udělala. Ale není to tak dlouho, co jsem byla na dně. Vlkodlačice. Jak strašný osud. A tehdy jsem potkala tebe. Vzpomínáš, cos mi řekl, když jsme se toho rána poprvé viděli v lidské podobě? ,Nic není bezvýchodná situace. Se vším se dá nějak vyrovnat, když jsi dost silná na to, abys to vydržela.‘ Vidíš? Asi bych to teď měla připomenout já tobě.“

Matouš se na ní podíval a na zlomek vteřiny necítil ani strach, ani zděšení, ani starost, ani zimu, ale jen a jen svoje city k ní: „Miluju...“ Než tu větu dořekl, celý ztuhl. Téměř v tomtéž okamžiku dostihla přeměna i Danu.

Sklepem se rozlehlo dvojí bolestivé vykřiknutí a po několika vteřinách už stáli v místnosti dva spoutaní vlkodlaci. Kulička – Dana – pomalu zvedla hlavu a zprudka oddychovala. Ta proměna byla snad horší než obvykle. Proč asi? Snad tím stříbrným přívěš... Stříbro?! Prudce sebou v poutech škubla. Musí pryč! Hned teď! Tady nesmí zůstat ani minutu. Řetěz pout zazvonil o tyč, ale nepovolil. Oboje bylo dostatečně silné, aby to odolalo i vlkodlačí síle. Zoufale sebou trhala a snažila se utéct. Marně.

Na druhé straně místnosti prožíval Matouš téměř totéž. Trhal sebou a snažil se vyprostit z pout. Ale všechno bylo naprosto marné. Vtom oba zaslechli z dálky hlasité zavytí. Na chvíli se zarazili. Hledají je. Shání chybějící vlčici a jednoho zrádce. Věděli to. Oba. Kulička hlasitě odpověděla a její zavytí ještě chvíli rezonovalo sklepem. „Tady! Tady jsem! A on taky!“

V tu chvíli si to uvědomila. Blesk je tady! Tady s ní! Když ho rozsápe, smečka si jí bude vážit mnohem víc. Ale ani tenhle pud nebyl dost silný na to, aby se vyprostila z pout. Zařezávala se jí do pracek, až jí po pár minutách odřela a ona začala trochu krvácet.

Bylo to šílené. Oba cítili skoro totéž. Strach, stříbro, touhu utéct, volání smečky, krev, boj, lov, bolest,... začínala se jim z toho točit hlava. Kulička dokonce na několik minut omdlela a jen zůstala sesunutá na zemi s prackami zvednutými k železné tyči.

Blesk se asi po hodině škubání unavil. I on už krvácel, jak jeho kůži rozedíraly provazy a pouta. Nikoho z druhu kromě Kuličky necítil. Ta teď čím dál častěji únavou omdlévala. Když zrovna byla při vědomí, zběsile vyla a mrskala sebou. On už neměl na nic z toho sílu. Zoufale těkal očima mezi ní – vlčicí, která ho chtěla zabít jako všichni – a stříbrným přívěškem. Měl strach. Poprvé od doby, co byl vlkodlakem, měl ve své vlčí podobě strach. Nemohl přemýšlet ani natolik, co normálně jako vlk mohl. To stříbro ho kompletně rozhazovalo. Začínal z toho šílet. Z dálky se občas ozývalo další vytí. Teď už bylo plné pomsty a touhy zabíjet. Zabít je. Oba. Cítil to z toho.

Asi kolem půlnoci se vytí přiblížilo. Oni se odvážili do města! Jdou pro ně. Netrvalo dlouho a slyšel, že jsou už u domu. „Jdeme si pro vás!“ znělo jejich výhružné vytí, „neuniknete!“

Jenže míjela hodina za hodinou a nikdo nepřicházel. Nikdo se neodvážil i jen se pokusit vyrazit ty dveře. Blesk věděl proč. Byl to tentýž důvod, který jeho doháněl téměř k šílenství. Ten zatracený přívěšek! Znovu se začal škubat. Chtěl pryč. Raději se nechat roztrhat na kusy smečkou než tady strávit ještě chvíli! Musí pryč! Mocně zařval a zabral. Uzel na provazech najednou povolil a pouta zarachotila o tyč, která se pochybně prohnula. Zabral ze všech sil. Jenže kov byl nad jeho síly. Jeho zuby i drápy mu tady byly málo platné.

A tak v tom strašném šílenství běžela minuta za minutou. Hodiny se vlekly a oba dva vlkodlaci byli vyčerpanější a šílenější. Ráno se blížilo a oni střídavě zuřivě škubali pouty a střídavě leželi na zemi a kňučeli jak malá bezbranná štěňata.

Už byli oba na pokraji svých fyzických i psychických sil, když se venku slunce vyhouplo nad horizont. Oba hlasitě zařvali bolestí z proměny, a pak nastalo ticho. Leželi na chladné zemi a bolelo je celé tělo. Měli zápěstí úplně rozřezaná od pout a byli samá modřina, jak sebou v noci bezmocně tloukli. Jejich pohledy se konečně potkaly.

„Promiň.“

„Miluju tě!“ vydechli oba dva přes sebe. Dana se s obtížemi usmála. S vypětím všech sil se postavila na nohy a přitiskla se k tyči tak, aby rukama dosáhla pro klíč. Odemkla svoje pouta a hned šla pomoct Matoušovi. „To bylo... strašný,“ ulevila si polohlasem.

Matouš přikývl a malinko sykl, když se pouta dotkla jeho ran. Konečně byl volný. „Tohle nebude fungovat. Už dneska jsem se málem zbláznil.“

„Jo, to už taky vím,“ přikývla Dana a políbila ho, „ale máme o měsíc navíc. Musíme na něco přijít. Pomůžeš mi?“ Matouš neodpovídal. Dana odemkla a vyšla po schodech nahoru do domu. Tam zůstala stát v němém úžasu. V domě i na zahradě to vypadalo jak na opuštěném bojišti. Jen stěny to vydržely. Všechen nábytek byl rozházený a rozbitý, kousky věcí se válely všude. V noci tu musela být celá smečka.

A když vyšli na zahradu, našli tam mrtvé tělo staršího prošedivělého muže v otrhaném oblečení. Měl na sobě mnoho tržných ran a byl ošklivě pokousaný. Sníh okolo byl zbarvený už trochu zaschlou krví. Matouš zůstal stát jako opařený: „Ano, pomůžu ti,“ jeho hlas se chvěl, a tak ho Dana chytila za ruku, „chudák Tesák!“

Diskuze