Počet zobrazení této stránky: 287

Neznámý nepřítel

Další z mých dřívějších povídek. Tentokrát delší gymnaziální dílko tak trochu inspirované seriálem Byl jednou jeden život. Užijte si ho.

„Ahoj, Pepo! To sem rád, že tě vidim! Dyk už jsme se neviděli snad pět tisíc tepů!“ zaradoval se Jan a utíkal směrem ke svému kamarádovi.

Pepa nabral dávku kyslíku a ohlédl se: „Honzo! No to jsou k nám hosti. Máš službu?“ ptal se.

„Jo,“ přikývl Honza, „máme s týmem pohotovost. Tady je všechno v pohodě, ale chtěl sem omrknout levý chodidlo, přišel signál z mozku, že je tam možný nebezpečí.“

„Tak já pudu s tebou. Stejně sem nevěděl kam teď jít. Právě sem se vrátil z prodloužený míchy. Nes jsem nějaký živiny, tak sem teď zašel pro změnu pro kyslík. Mám ho radši. Líp se mi nosí. Jo, pozor! Koukám, že máš nějaký větší frčky!“

Honza se nadmul, až se mu buněčná membrána napnula, co to jen šlo: „Poručík! Mám teď velení nad celým družstvem. Zatím máme klid. Od doby, co jsme se zbavili tý rýmy, se nic extra nedělo. Pár planejch poplachů a jedna naraženina. Zatím jsem ve svý hodnosti neměl moc práce.“

Pepa se zasmál: „No jo. Vy bílý krvinky se máte. Celou dobu si válíte šunky a zaberete, jen když se něco děje.“

„To je fakt,“ přisvědčil Honza, „ale my T buňky aspoň bojujeme. B buňky si jen pamatujou zbraně a prodělaný choroby a věčně jsou někde zašitý. To už jó musí bejt, když je někam vyšlou. Ale v armádě se stejně nejvíc flákaj destičky. Dlouho nic, pak sebou někam prsknou a maj po šichtě.“

„To my červeňáci jedeme jak fretky nonstop,“ zamračil se Pepa.

„No to je fakt. Na druhou stranu nemáte tak nebezpečnej džob.“

Pepa si srovnal navázaný kyslík: „Za což jsem vděčnej. Pojď, už jsme skoro v srdci.“ Oba dva proletěli srdcem takovou rychlostí, že aortu profrčeli ani nevěděli jak. Oba už ale byli natolik zkušení, že bez problémů trefili tepnu do levé nohy. Cesta jim ubíhala rychle. Gravitace jim dost pomáhala.

„A co ty? Jak jde život?“ optal se Honza.

„Ale jo. Docela to ujde. Jen jedna věc mi vadí. Poslední dobou je v žaludku nějaká divná strava. Ty živiny, co dostáváme, nestojej za nic. Po celym těle se mě tkáně ptaj, jestli nemám něco lepšího, ale ten matroš tam stojí za starou vakuolu. Asi je to výživou. Prostě vyšší mozek si už zase dělá, co chce. Nějaký věci prospěšný pro tělo má evidentně na háku.“

Honza se zamračil: „Mě to zatím tak nevadí, ale jestli nám pak zase uprostřed bitvy dojdou zásoby energie, tak fakt nevím, pomocí čeho budem ty chemický reakce spouštět. Doufám, že se to brzo zlepší.“

„Jo, já taky. Hele, už jsme ve vlásečnici, tak já du vyložit náklad a ty to tu zatím omrkni.“

Honza se rozhlédl po okolí. Vše na první pohled vypadalo v naprostém pořádku. Davy krvinek se valily svou cestou a nikde mezi nimi nepřišel na nepřátelské částice. To byl ale jen první pohled a to je v lidském těle vždycky nejisté. Bylo potřeba otestovat tkáně, složení tekutin, kosti, tvorbu krvinek a spoustu dalších věcí. Všechno to nebyla Honzova práce, ale něco zkontrolovat musel. Koneckonců byl bílá krvinka a byl tu od toho. I když byl teď důstojník. Náhodně prozkoumal několik projíždějících krvinek a pár destiček. Nikde se nevyskytly přílišné odchylky. Vypadalo to na planý poplach. Došel zkontrolovat stěny vlásečnic, když se ozvalo jeho rádio:

„Táto medvěde, tady hlídka ze sektoru Alfa Gh48, opakuji: Alfa Gh48. Hlásím průnik velkého množství nepřátelských částic skrz kůži do oběhové soustavy. Stáhli jsme se do vedlejších sektorů, ale bez posil to tady dlouho neudržíme, je nás tu jen pár. Přepínám.“

„Táta medvěd všem jednotkám: Modrý poplach. Pohotovostní jednotky na své pozice. Nepřítel pravděpodobný. Která skupina má pohotovost? Přepínám,“ ozvalo se okamžitě z centrály T buněk.

Honza skočil po rádiu: „Tady Bravo jedna! Hlásím se na pohotovosti! Jsem jen několik sektorů odtamtud. Dám dohromady družstvo a jsem tam do pěti tepů! Přepínám.“

„Táta medvěd: Rozumím Bravo, koukejte tam být fofrem, tohle není legrace. Jestli má hlídka pravdu, máme v těle nepřítele. Konec.“

Honza nelenil. Okamžitě začal organizovat svoje družstvo. Vytáhl vysílačku a zavelel: „Všichni zapadněte do formace! Sektor Alfa Gb48. Máme pohotovost. Skupiny zformovat!“ Ten poslední povel byl speciální. Jelikož tělo potřebuje mnoho krvinek na obranu, musí se nějak rozdělit a proto tam, kde se v lidském světě dělí už na jednotlivce, v družstvech – je v mikrosvětě ještě takzvaná skupina skládající se z mnoha krvinek. Velitel družstva, ale velí číslům jako jednotlivcům, ačkoliv se vlastně jedná o skupiny. Je to z jediného důvodu – přehlednosti velení.

„Všichni na místě?“ zeptal se Honza. Postupně se mu zahlásilo všech dvanáct jednotek – skupin. „OK. Přesun k sektoru Alfa Gh48!“ Pak vytáhl rádio: „Táto medvěde, jsme na cestě. Za chvíli jsme tam. Konec.“

Za malinkou chviličku narazili na hromadu odumřelých a rozpadlých buněk. „Pane Bože!“ vydechl Honza. Pak vytáhl rádio: „Tady Bravo jedna. Hlídko, sektor Gh48, hlaste se!“ Nic. Jen ohromné ticho. „Táto medvěde, tady Bravo. Hlídka je mrtvá, postupujeme do určeného sektoru a žádáme posily! Tohle bude těžší! Přepínám.“

„Rozumím, Bravo. Máte rozkaz provést útok a udržet nepřítele v co nejmenším prostoru. Nechceme je honit po celém těle! Družstvo Alfa u vás bude do padesáti tepů a družstvo Charlie se zatím formuje. Přepínám.“

„Rozumím. Ať si pospíší, tady bude ještě horko! Bravo jedna konec.“

„Beru na vědomí Bravo. A čistě mezi námi, poručíku Ledvino: Tohle je vaše první velká akce ve vaší nové hodnosti. Dobře vím, že nejste žádný packal, tak to koukejte potvrdit. Nerad bych vyhlašoval mobilizaci kvůli nějakému komářímu štípnutí nebo podobné věci jen proto, že něco zvoráte! Táta medvěd konec.“

Honza polkl. Měl pravdu. Tohle byla zkouška jeho velitelských schopností. Musel zadržet postup nepřítele neznámého původu a posily zatím nebyly v dohlednu. Vytáhl svoji univerzální zbraň a zahlásil do vysílačky družstvu: „OK chlapi, jdeme na to. Asi to nebude žádná sranda, jinak by tu zbylo aspoň něco z hlídky, tak si dejte bacha. Palte dle libosti.“ Ostatní také vytáhli zbraně a odjistili je.

Zašli za roh do vedlejšího sektoru a Honza hned věděl, že tohle bude tuhá bitva. Nepřítel se nekontrolovaně množil a začínal napadat i civilní buňky. „Kontakt! Dvě, tři, oddělit vlevo! Postupujte opatrně vpřed a zahajte palbu! Čtyři, pět, šest, probojujte se na opačnou stranu! Musíme zastavit jejich postup! Sedm, osm držte se zpátky a napravo. Devět, deset, jedenáct, kryjte postupující. Dvanáct, pojďte se mnou bránit čelo!“ Bylo už potřeba jednat. Nepřítel začal být drzejší a drzejší.

Nejhorší na celé situaci ale bylo, že univerzální zbraně na ty cizí mikročástice zřejmě neměly valný efekt. Vždycky je jen na chvíli zmátly a vyřadily z boje, ale za chvíli už zase byly v plné síle. Tady už šlo do tuhého. Honza věděl, že rutinní zásah se takhle může změnit v ohromný masakr a dlouhotrvající bitvu. Sám si takhle prošel už jednou angínou a moc pěkné vzpomínky na to neměl. Zůstali tenkrát poslední skupina z družstva a bylo jich jen pár. Pak je naštěstí našly posily, ale bylo to na poslední chvíli.

Nepřítel se stále množil a posily byly v nedohlednu. Honza pálil ze své zbraně a blokoval jeho postup do dalších částí těla, ale jelikož jejich zbraně neměly smrtelný účinek, bylo mu jasné, že dlouho vzdorovat nevydrží.

Vtom se ozvala vysílačka: „Tady šestka! Jsem na druhé straně a bráním se zuby nehty. Čtyřka a pětka neprošly přes nepřítele až sem! Máme těžké ztráty!“

Honza zatnul zuby. Rozkaz, který se právě chystal udělit, byl takového typu, který vždycky nerad dostával. Teď, když ale velel, pochopil, že je nezbytný pro úspěch akce: „Držte pozici šestko! Posily jsou už na cestě!“

„Šestka: Provedu,“ ozval se z vysílačky odhodlaný tón. Honza věděl, proč se víc nerozpovídal. Sám pálil na všechny strany a nemělo to velký účinek. Kolem něj se přitom rozpadaly bílé krvinky z jeho skupiny jedna za druhou. Museli si zajistit zbraně. Vytáhl rádio: „Táto medvěde, tady Bravo jedna! Je jich tu hrozně moc! Převálcují nás. Naše zbraně jsou neúčinné. Přepínám.“

„Tady táta medvěd. Rozumím, Bravo. Žlutý poplach. Nepřítel odolává. Aktivní buňky, ať se ihned hlásí na přípravu. Bravo, jste schopni sehnat vzorek pro B buňky? Přepínám.“

Honza sestřelil nejbližší tři nepřátele a rychle zhodnotil situaci. Z téhle strany cévy měli ještě šanci se chvíli udržet, ale na opačné straně bojiště byla jen šestka a ta to nemohla dlouho vydržet. Bylo by dobré, kdyby mohla ten vzorek dopravit, ale to by uvolnilo nepříteli cévu. Byla to ale jediná schůdná možnost. Vzal opět rádio: „Ano, jsme, ale budeme muset ustoupit. Přepínám.“

„Táta medvěd: Povoluje se. Ustupte, ale nestahujte se! A ten vzorek ať je tu co nejdřív! Konec.“

„Rozkaz! Bravo jedna, konec.“ Pak zahlásil do vysílačky za stálé palby: „Šestko, sežeňte vzorek pro B buňky! Máte povolení projít oběh, odevzdat vzorek a vrátit se k nám zpátky druhou stranou.“

„Šestka: Rozumím, provedu.“

Honza pokračoval v rozkazech: „Dva, tři, zpátky do formace. Ustupujeme o jeden sektor!“ Všichni začali pomalu couvat, ale stále nedarovali nepříteli ani nanometr zadarmo. „Bravo jedna Alfě: Jak jste na tom hoši?“ zeptal se rádiem.

„Tady Alfa jedna: Už jsme kompletní a postupujeme malým oběhem do srdce. Budeme tam do dvaceti tepů. Přepínám.“

„OK, hoši, ale tempo, tady je dusno. Bravo jedna, konec.“

Honza se zase pustil naplno do boje. „Druhá hodina! Máme tam nějakou početnou skupinu. Dvojko, zlikvidujte je!“ Jeho zbraň jela naplno, ale munice už mu pomalu začínala docházet. Musel začít šetřit a to znamenalo rychleji ustupovat.

„Tady šestka: Mám vzorek a za dva tepy ho dám na rozbor. Do deseti tepů jsem zase u vás.“

„Výborně, šestko. Ať už jste tady.“

Honzovo družstvo už pustilo dva další sektory. Museli couvat a nechat nepřítele dál likvidovat okolní tkáně. Neměli zatím žádnou šanci. Po nějaké chvíli se znovu ozvalo rádio a za jejich zády se vyrojilo další družstvo bílých krvinek: „Ahoj hoši. Vypadá to, že byste potřebovali trochu pomoct.“

Honza si trochu oddychl. Na nějakou chvíli teď budou mít početní převahu. Snad do té doby B buňky zjistí totožnost nepřítele a dodají jim správné zbraně… pokud už se někdy s něčím takovým setkali. „No to je dost! Vítejte na večírku. Zatím nám pěkně topěj.“

Družstvo Alfa zaujalo bojové pozice a postup nepřátelských mikročástic se zpomalil. Ne však zastavil. „Tady šestka, jsem zpátky,“ ozvalo se Honzovi z vysílačky.

„Skvělá práce, šestko. Podpořte sedmičku s osmičkou.“

Zase se ozvalo rádio: „Charlie jedna pro Alfu a Bravo: Jsme na cestě, hoši. Dejte nám třicet tepů. A další družstva se dávají dohromady.“

„Tady Bravo jedna: To je dost. Nám už dochází munice. Táto medvěde, můžete s tím něco dělat? Přepínám.“

„Tady táta medvěd: Ano a ne, Bravo. B buňky bohužel neidentifikovaly nepřítele, ale podobá se to vosímu nebo včelímu bodnutí. Posíláme vám tam konvoj s protilátkami na tohoto nepřítele a tým B buněk na získávání nových informací. Všem jednotkám: Červený poplach. Nepřítel neznámý. Táta medvěd, konec.“

Honza se zamračil. Tady se přiostřovalo. Nevěděli, proti komu bojují a zatím neměli ani účinné zbraně. „Všichni, ústup o další sektor. Tady de o jádro!“ zahlásil družstvu do vysílačky. Nepřítel už byl mnohem početnější. Nedařilo se jim ho likvidovat, natožpak blokovat jeho množení. A neměli tušení, zda se jim to podaří zjistit. Pálil už zase naplno. Munice byla na cestě a jemu ještě pár zásob zbývalo. Bral od kolem proplouvajících červených krvinek živiny a začínal být docela unavený. Nepřátel bylo moc.

Vtom se zase ozvalo rádio: „Tady družstvo Zulu. Vezeme vám munici a B buňky, hoši!“ Do cévy se vhrnul konvoj červených krvinek s municí a nějakými živinami. Honzovi se najednou ozvalo za zády: „Ahoj. Mám tu něco pro tebe. Drž se, kamaráde!“ Byl to Pepa a skládal svůj náklad. Honza si nabral živiny a nabil munici.

„Bacha na ně, Pepo. Ty potvory jsou nevyzpytatelný a zatím nevíme, jak na ně!“

Pepa vzdychl: „Já vim, ale přece nemůžu oběhovým systémem couvat.“

„Jasně. Budeme vás krejt. Drž se!“ Pepa jen kývnul a vydal se cévou dál. Honza začal pálit a oddychl si, když zjistil, že přezbrojení přeci jen pomohlo. Zbraň sice nebyla tak účinná, jako proti vosímu bodnutí, ale na pár ran nepřítele zlikvidovala. Snažil se co nejvíce krýt procházející červené krvinky. Docela jim to vyšlo, ale stejně jich dost vzalo za své. Honza jen doufal, že Pepa to zvládnul.

„Všichni, držte pozici! Nesmíme je už pustit dál do těla!“ zahlásil družstvu do vysílačky. Bylo mu jasné, že pár nepřátel unikne druhou stranou, ale tady museli dělat, co mohli, s tím, co měli.

B buňky mezitím rozbalili polní laboratoř a ihned se pustili do hledání a zkoumání nových a lepších protilátek. „Bravo, tady Alfa. Máme na to, abychom postoupili o kus dál, jdete do toho s náma? Přepínám,“ ozvalo se z rádia.

„Tady Bravo. No jasně. Jdeme jim nakopat DNA! Konec.“ Pak vzal vysílačku: „Všichni, zpátky do formace! Postup vpřed!“ Začal naplno střílet a pustil se do boje. Konečně postoupili o pár nanometrů, když se z rádia ozvalo: „Družstvo Zulu: Máme to! Je to sršní bodnutí. Protilátky už se tvoří. Je to novinka, ale mělo by to jít. Přepínám.“

„Tady Bravo: Skvěle, hoši! Dobrá práce. Konec.“ Honza se zaradoval. Jakmile mají zbraně, jsou schopni začít bojovat. Teď se teprve ukáže síla T buněk. S chutí se pustil do dalšího boje a také velení: „Dva, tři, oddělit vlevo. Šest, sedm, oddělit vpravo. Zbytek kryjte střed.“

„Tady Alfa,“ ozvalo se z rádia, „jdeme taky dopředu. Konec.“

„Tady Charlie jedna: už jsme tady hoši. Tak kde jsou ty zázračný protilátky? Přepínám.“

„Tady Zulu: Něco málo sme složili na souřadnicích Alfa Gh44 a další jsou na cestě. Děláme, co můžeme. Přepínám.“

„Skvěle hoši, tak jdeme na ně. Bravo, stáhněte se na přezbrojení, my vás zatím vystřídáme s novejma kalibrama. Charlie přepínám.“

„Tady Bravo. Rozumím, stahujeme se a uvolňujeme vám pozice. Konec.“ Honza se zvednul a začal couvat. Do vysílačky zahlásil: „Slyšeli jste, hoši? Ústup. Jdeme si pro zbraně.“ Pokračovali až do příslušného čtverce a nabrali správné protilátky. Vrátili se na bojiště a vystřídali Alfu, aby si také došla pro nové zbraně. Nepřítel byl najednou o poznání slabší, když se dal likvidovat. Pomalu postupovali až do původně postiženého sektoru. Nějaké ztráty jim sice také nabyly, ale už to nebylo tak děsivé, jako předtím.

„Tady Táta medvěd: Jak jste na tom, hoši? Nebudou potřeba krevní destičky? Jak vypadá místo vniknutí? Podejte hlášení. Přepínám.“

„Tady Bravo. Destičky nebudou potřeba. Rána se zacelila v kůži. To časem zregeneruje. Jinak jsme je skoro dostali. Co zbylo, se rozprchlo, ale s tím si poradí i běžné hlídky v těle. Přepínám.“

„Skvělá práce, hoši. Věděl jsem, poručíku, že ve vás něco je. Perfektně zvládnutá situace. Tohle se vám povedlo. Teď si dejte pohov. O zbytek se postarají hlídky. Já je jdu ještě seřvat na reflexním. Mám pocit, že zvedají tělesnou teplotu. Taky to nemohli udělat, když jsme ještě neznali nepřítele?! Teď po bitvě budou škodit akorát nám. Zasloužej si pěknejch pár slovíček. Všem jednotkám: Stahuji červený poplach na modrý. Nepřítel stále zůstává, ale je jen roztroušený a oslabený. Dočistěte organismus. Táta medvěd, konec.“

Honza se rozhlédl kolem. Tělo tady utrpělo ztráty nejen na krvinkách, ale i na civilních buňkách a na tkáních. Ale s tím už si organismus poradí. Další nebezpečnou akci měl za sebou. A napoprvé se ve velení osvědčil a to hned proti neznámému nepříteli. Alespoň bude tělo do budoucna vědět, jak se bránit proti sršnímu bodnutí.

„Pěkná práce, kámo,“ poplácal ho najednou po membráně Pepa.

„Díky. Asi budu muset odvolat to o B buňkách. Sice nejsou v akci, ale tentokrát bysme bez nich byli nahraný.“

„To je fakt,“ přitakal Pepa, „poručíku Jane Ledvino, děkuji. Už uznávám, že si svůj odpočinek zasloužíte. A já jdu dál makat.“

„Počkej, jdu s tebou. Nedoprobrali jsme to s těma mizernejma živinama!“ křikl Honza a rozeběhl se s ním zpět do srdce.

Diskuze