Počet zobrazení této stránky: 300

O netrpělivosti

Jasně, možná vám to přijde jako příhodné téma, když jsem zase měl nějaké prostoje ve vydávání článků. Faktem ale je, že nedávný zážitek mě přiměl zamyslet se nad tématem trpělivosti, a ještě přesněji netrpělivosti, o něco více. Možná lidi neposlouchají, když vidí, ale spíš bych to hádal na něco trochu jiného.

Stalo se to předevčírem na nádraží v Poděbradech. Je to jedno z těch menších a tudíž také přehlednějších nádraží. Jen dvě nástupiště a u toho prvního hned čtyři koleje za sebou, jak to na menších nádražích bývá. Přijížděl vlak a z rozhlasu se ozvala klasická věta: „Žádáme cestující, aby při pohybu v kolejiští dbali své osobní bezpečnosti a nevstupovali do kolejiště před zastavením vlaku.“ Nemusím snad dělat jazykový rozbor, abyste pochopili, co ta věta znamená. Byli jste ale někdy na takovém malém nádraží? Pokud ano, tak víte, že kdyby ta věta nezazněla, výsledný obrázek situace na nádraží by byl naprosto stejný. Všichni lidé se nahrnou k té či oné koleji ještě dřív, než se vlak vůbec objeví na obzoru, natožpak aby čekali, dokud zastaví.

Odhlédnu teď od toho, že= takové počínání je nebezpečné - stačí jeden krok a ležíte pod vlakem. Dejme tomu, že někdo chce riskovat svoje zdraví a život a je si jistý, že neuklouzne. Jenže včera foukal ostrý studený vítr a pršelo. Opravdu nic pěkného, do čeho byste chtěli vyrazit ven. A asi uhádnete, že jsem byl jediný, kdo počkal pod střechou u budovy nádraží a vyrazil k vlaku teprve ve chvíli, kdy už jsem jasně slyšel, že zabrzdil. Byl pátek a jelo hodně lidí, takže trvalo dobrou minutu, než vystoupili - dost i pro mě na to, abych přešel tři koleje. Jak mi studené kapky zalézaly za krk, přemýšlel jsem, proč bych tam měl lézt dřív, když se to jednak nemá a taky... A co? Jaká je motivace vlézt do kolejiště naproti jedoucímu vlaku? Otevře snad dveře dřív? Odjede dřív? Ne. Možná výjimečně, pokud by byl hodně plný, zvýší se tím šance, že si najdu místo k sezení. Ale to ten den rozhodně nehrozilo - lidí bylo dost, ale ne tak, aby si nesedli. Možná že někdo chce prostě jen za každou cenu sedět u okénka.

Na první dobrou bych se vsadil, že ti lidé neslyší, co rozhlas říká. A asi bych vyhrál. Většina lidí bere rozhlas na nádraží jako zvukovou kulisu a ne jako zdroj informací. Pro mě je to ale dost důležitý zdroj informací. Budiž, řekněme, že jsou hluší ke slovům z tlampače. Proč se ale hrnou k vlaku pomalu dřív, než se objeví v zatáčce? Jedinou rozumnou odpovědí, na kterou jsem cestou ve vlaku (samozřejmě sedě na sedačce, protože místa bylo dost) přišel, bylo, že jsou netrpěliví. Chtějí z toho hnusného počasí být co nejrychleji uvnitř vlaku a upalovat směrem ke svému cíli. Nutí mě to položit si otázku, jestli je urputný spěch za svým cílem tedy to nejlepší, co můžeme vždycky udělat? Deštivý den na nádraží je zjevnou odpovědí, že vždy to tak není. Počkat si v suchu a jen rychle prokličkovat přes koleje ke stojícímu vlaku, zatímco z něj stejně teprve vystupují lidé, je v tomto případě moudřejší volbou. A stejně tak nějak pochybuji, že by s tím lidé začali. Netrpělivost máme asi v povaze. Táhne nás to do kolejí, i když už jako dětem nám říkali, že se od jedoucího vlaku máme držet dál. I když víme, že tím stejně neurychlíme jeho odjezd. A i když nám rozhlas opakovaně hlásí, že to nemáme dělat.

Většinu davu zkrátka asi nezměníme. Ale zkuste to někdy sami. Až uslyšíte, jak rozhlas hlásí: „Žádáme cestující, aby při pohybu v kolejiští dbali své osobní bezpečnosti a nevstupovali do kolejiště před zastavením vlaku,“ poslechněte ho a počkejte pod střechou. Pokud tam s vámi bude čekat dlouhán s bílou hůlkou, nejspíš jsem to já. A i kdyby ne, alespoň nezmoknete. No a kdyby nepršelo, třeba jen pocítíte to co já - zvláštní vnitřní pocit, že jsou zkrátka situace, kdy nám stres a spěch opravdu nijak nepomůžou, tak je lepší zůstat v klidu a užít si to. Koneckonců, jak často se nám něco podobného v dnešních životech děje? Mějte se krásně a na viděnou příště!

Diskuze