Počet zobrazení této stránky: 203

Pomáhat a chránit... ale kdy a jak?

Dneska se budu malinko vracet k tématu, které už zde bylo. Stále se ale setkávám s dalšími a dalšími případy, takže jsem usoudil, že si to vyžádalo vlastní článek. Zkusím to tedy alespoň uchopit malinko jinak. Trošičku si přiblížíme pojem "krizová situace". Není to tentokrát žádný terminus technikus, ale moje označení momentu, kdy je vhodné zasáhnout, když vidíte, že něco takového nevidomému nastalo. Zkrátka pokud se někdo řítí ze srázu, přímo proti kočárku nebo k neohraničenému výkopu a je evidentní, že si není nebezpečí vědom, je od vás všech velice milé, když převezmete iniciativu. A to i navzdory snaze řídit se mými tipy z blogu a dobré vůli nevměšovat se do něčeho, co třeba dotyčný zvládne sám. A předesílám - za tato vaše rozhodnutí jsem rád.

Jenže kamenem úrazu je rozlišení toho, která situace už je skutečně kritická. Nemám univerzální návod, ale dám pár příkladů a můj úhel pohledu. Zrovna dnes ráno jsem šel do práce jako každý den. V klidu a bez potíží přejdu frekventovanou silnici a mířím k domu naproti, podél kterého zatáčím každý den za roh, když náhle slyším výkřik, který přehlušil všechna auta kolem a rozlehl se snad po půlce města: "Pozor zeď!" Kdybych si za ta léta nevypěstoval imunitu vůči náhlým hlukům, vyskočil bych pět metrů do vzduchu a vyděsil se k smrti. A proč? Proto, že někdo měl dojem, že je něco špatně. A ono nebylo. Já tu zeď vážně potřeboval najít, protože jinak bych nemusel zatočit přesně a mohl skončit v křižovatce. A takhle zoufalý hlasitý výkřik už jsem dlouho neslyšel.

A teď z druhého konce. Před pár dny na stejné trase opačným směrem si takhle vyšlapuju svižně po vodícím pásu, kde to znám a vím, že až k nejbližší křižovatce skutečně na pásu a kolem nic není. Trošku spěchám, takže jdu rychleji, než jak mi pracuje bílá hůl. A před sebou náhle slyším pána, jak povídá: "Máme tady zaparkované auto, stěhujeme věci." Naprosto v klidu a bez paniky, přesto zřetelně a včas. Přibrzdil jsem, zamžoural a napjal zbytky zraku a ťukl si párkrát holí. A ono jo. Usmál jsem se, poděkoval, auto obešel a pokračoval v klidu dál.

A do třetice ta samá trasa včera odpoledne a poněkud nejisté varování: "Máte před sebou kolo." Počítal jsem, že je to podobné jako v minulém příkladě. Zpomalil jsem, pohlídal si linii a opatrně čekal, kdy ke kolu dojdu. Teprve když jsem dorazil k další křižovatce, pochopil jsem, že kolo vůbec nestálo v mojí trase a bylo nejspíš na druhé straně chodníku.

Rozumím tomu, že je pro vás složité vyhodnotit situaci. Tři zmíněné příklady jsou si trochu podobné - pro někoho třeba i prakticky stejné. Je těžké přiblížit vidícímu, co člověk s bílou holí při pohybu po městě potřebuje. Tím spíš, že každý nevidomý to má jinak. Někdo spoléhá víc na hůl, jiný na sluch, někdo má zbytky zraku, jiný ne atd. Pokud máte čas, dejte si vteřinku na zamyšlení a druhý pohled. Možná zjistíte, že dotyčný sám zpomalil, protože o překážce ví. Nebo neví, ale holí si ji v klidu najde, takže ho varování akorát vytrhne ze soustředění na cestu. A teprve, když usoudíte, že nějaké nebezpečí jemu nebo okolí skutečně hrozí, ozvěte se. Jsou jistě situace, kdy na tohle není čas. Možná je lepší nevidomého trochu vyděsit, než zalitovat, že si ublížil nebo způsobil nějakou škodu. Ale věřte, že když vás někdo vyděsí dvakrát do minuty, není to příjemné.

Snad bych mohl na závěr přidat pár faktorů, na které se zaměřit, když zvažujete, zda člověka s bílou holí vyrušit nebo nechat v klidu jít:

• Rychlost: Čím rychleji dotyčný jde, tím si je jistější. V cizím prostředí jde nevidomý pomalu a mnohem více pracuje s holí než na trasách, které zná.
• Pozice: Pokud je nevidomý u zdi, vodícího pásu nebo jiné linie, ví, kam směřuje a čeho se držet. Uprostřed náměstí je naopak těžké hlídat směr.
• Cvakání hole: S bílou holí se pracuje různě, ale pokud kmitá ze strany na stranu, dělá svou práci a hlídá nebezpečí. Pokud je "línější" nebo ji někdo nese jen tak v ruce, nemusí nasahat nebezpečí včas.
• Hluk okolí: Zkouška sirén vyřadí sluchovou orientaci prakticky úplně ze hry (stalo se mi nedávno uprostřed Brna) a to je průšvih. V tiché večerní prakticky opuštěné uličce je slyšet každý krok, auto i ozvěna cvakání hole.
• Mimika: S tou ale opatrně. Lidé nevidící od narození mají mimiku často omezenou nebo odlišnou. My, kteří máme zbytky zraku, ale fungujeme ohledně gest i výrazu tváře stejně jako vidící. Dá se tak poznat, jestli je dotyčný soustředěný na cestu, roztržitý, ztracený nebo naopak sebejistý.
• Další ukazatelé: Nemám pro to lepší pojmenování, ale třeba já si často pískám nebo zpívám, když jdu v klidu a cestou, kterou znám. Sluchátko v uchu u nevidomého většinou znamená zapnutou navigaci a dotyčný se obvykle hodně soustředí na ni, což může být plus i mínus v závislosti na situaci. Napovědět může i držení těla celkem, oblečení a další věci, ale to jsou všechno spíš nahodilé faktory. Mohou ale někdy určit tu správnou míru pomoci, která je na místě v takové "krizové" situaci.

Ještě bych dodal, že pokud opravdu nejde o život, prosím vás, nikdy nevidomého nechytejte a už vůbec ne bez varování. Mohlo by se vám to i vymstít, jak moji posluchači mohou vědět i z písničky na mém Youtube kanále. Navíc to je opravdu šok a není to ani trochu dobré, pokud tedy nehrozí opravdová katastrofa šílených rozměrů.

Tak snad vám článek pomohl malinko přiblížit problematiku z našeho pohledu. Určitě dejte vědět v diskuzi, co si myslíte vy. Není to žádný univerzální návod, ale ten ani neexistuje. Každá situace je jiná a rozumím, že je těžké se rozhodnout ve zlomku vteřiny. Děkuji všem za pomoc i pozornost a na viděnou příště!

Diskuze