Počet zobrazení této stránky: 152

Překážky, o kterých jste tak možná nepřemýšleli

V dnešním článku si povíme pár zajímavostí, které vás možná na první dobrou nenapadnou, když uvažujete o člověku se zrakovým handicapem a jeho problémech. Konkrétně se budu zabývat nebezpečnými nástrahami a překážkami, které vidícího člověka vůbec nezaskočí, ale pro někoho, kdo si nevidí dál jak na špičku nosu, může jít o záludnou past. A o co tedy jde?

Sklo

Nejprve jedna z velkých záludností pro osoby, které ještě mají zbytky zraku jako já a někdy ho rády na ulici využijí. Nehledě na druh nemoci a rozsah poškození zraku je pro nás totiž skleněná tabule velmi zákeřnou pastí, na kterou často přijdete až pozdě. Mohou to být velké prosklené dveře, různé ploty a bariéry nebo boční či zadní stěna autobusové zastávky. Zkrátka cokoliv, co je větší nepřerušenou plochou, skrz kterou je vidět. I vidící osoba s pár dioptriemi je schopná ho přehlédnout, natožpak když vidíte hůř. A pokud nemáte hůl nebo si včas neuvědomíte, že se zvuk vašich kroků nějak podivně lomí v místě, kde zdánlivě nic není, první informace o takové překážce je zpravidla přímý zásah. Drobnou útěchou budiž to, že až na staré skleněné dveře taková rána většinou překážku nerozbije a nezasype nebožáka ještě haldou střepů. I tak buďme rádi za plakáty a různé polepy, které umožňují přeci jen si překážky včas všimnout.

Sníh a listí

Je podzim a blíží se nám zima, což většina nevidomých nemá ráda. Tlustší vrstva listí nebo sněhu totiž zakryje povrch, takže netušíte, do čeho šlapete. Zahladí jámy a nerovnosti a v neposlední řadě zakryje umělé vodící linie, takže nejdou nasahat ani holí ani nohama. A pro osoby s orientačn holí je zejména sníh o to horší, že mění lom zvuku, tlumí cvakání hole, pokud nějaké vůbec vyloudíte, jelikož samozřejmě koncovka o vrstvu sněhu vlastně necvaká prakticky vůbec. I proto je spousta nevidomých, kteří se do zasněženého terénu bez doprovodu ani nepouštějí. Pro mě navíc sníh odráží většinu slunečního svitu, což mě při mé diagnóze de facto oslepuje úplně. Naštěstí v mých zeměpisných končinách žádné závěje nebývají. To je na jednu stranu škoda, protože jako člověk mám sníh a bílou zimu moc rád, ale pro pohyb ve městě je to jistá úleva.

Zvukové překážky

Už jsem to tu někde psal u popisování pohybu po městě, ale patří to i do tohoto seznamu. Pokud se při orientaci spoléháte zejména na sluch a hmat, pak vyřazení jednoho z těchto smyslů je pro vás často ochromující. Hlučná stavba, průjezd vlaku nebo zkouška sirén dokáží okolní zvuky naprosto přehlušit a vám zbyde jen bílá hůl a nohy, což není úplně optimální, zejména v místech, která neznáte dokonale. Jediné štěstí je, že ve většině případů stačí zastavit, počkat, až to přejde, a pak pokračovat v klidu dál v cestě.

Pootevřené dveře

Přesuňme se teď do interiéru. I tam číhá spousta nástrah pro vidícího nepochopitelná. Možná o to hůř, že doma se zpravidla každý pohybuje bez hole, po paměti a většinou i poměrně rychle, protože svůj byt přeci zná. Zamyslete se jen vy, jestli dovedete v noci dojít na záchod, aniž byste rozsvěceli. Většina lidí to dokáže celkem hravě. Pokud vám v cestě stojí zavřené dveře, není to tak děsné. Už odraz zvuku kroků napoví, navíc většina lidí, která nemůže stoprocentně spolehnout na svůj zrak, chodí s rukama mírně před sebou, aby nasahala překážky včas. A i když se nezadaří, většinou naberete dveře jen ramenem nebo celým tělem, takže nejde o nic děsivého. Jenže jakmile jsou dveře pootevřené napůl, je situace úplně odlišná. Ruka ve vzduchu s vysokou pravděpodobností dveře mine a sáhne do prázdna, jako by byly otevřené. A protože pak jdete vesele dál, první, co většinou potká záludně pootevřenou hranu dveří, je čelo, nos nebo obecně obličej. Nemusím snad podotýkat, že takováto setkání jsou poměrně bolestivá a sám za sebe nikdy nenechávám dveře otevřené jen napůl. Smůla, že ne všichni moji hosté si to uvědomují.

Stolky, židle a skříňky

"Zkušení nevidomí" - mohu-li tento termín použít - se nikdy neohýbají pro věci stejně jako vidící člověk. Já ale občas zapomínám, jelikož jsem přeci jen převážnou část života prožil jako osoba víceméně v pořádku vidící. Jenže pokud se ohnete pro něco na zem a nevidíte, že před sebou máte právě tyto překážky, zpravidla si dáte do nosu, zubů nebo čela o jejich hrany. Odsunutá židle, otevřená skříňka nebo parapet, u kterého stojíte blíž, než jste si mysleli, jsou pak tvrdým připomenutím toho, že lepší je se ohýbat pro věci ležící na zemi tak, že si prostě dřepnete. Bohužel takové upomínky docela bolí.

Děkuji za přečtení článku i podporu blogu. Můžete mi napsat, jestli vás při zamyšlení nad možnými překážkami pro nevidomé tyto zmiňované napadly, jestli vás napadají další nebo máte s dotyčným tématem nějaké zkušenosti. Posdílejte tento i další články, mrkněte na mou tvorbu na YouTube a na viděnou příště!

Diskuze