Počet zobrazení této stránky: 281

Tesáky a drápy

Už tady dlouho nepřibyla žádná povídka, takže jsem se rozhodl to napravit. Moje série příběhů ze světa vlkodlaků se začíná chýlit ke konci. Před velkým finále tu máme ale nejprve vysvětlení toho, co v předchozí povídce bylo jen naznačeno.

Petr sešel z chodníku posypaného štěrkem na pěšinu vyšlapanou v hlubokém sněhu. Mrzlo, až praštilo. Bylo tomu právě dva měsíce, co tudy s Milanem směřoval proto, aby je spatřil. Teď byl jedním z nich a v hlavě měl plány úplně jiné. Podjela mu noha a on sebou plácl do závějí. Sebral se a malinko se oklepal. Sníh ho studil za krkem, ale za chvíli už mu to bude jedno. Bude mít úplně jiné starosti. Zamířil pěšinou k lesu. Šel pozdě. V cestičce byly vyšlapány několikery stopy. Takhle večer sem obvykle nikdo nechodil... obvykle. To se nevztahovalo pro noci, kdy byl měsíc v úplňku.

Zmizel v temném lese. Jeho nohy jen stěží hledaly cestu dál. Přes koruny stromů sem pronikalo jen málo světla z oblohy už tak zakryté šedými mraky. Petr si nebyl docela jistý, kolik mu do noci zbývá času, ale tušil, že ho moc nebude. Po pár minutách stanul na zasněžené lesní mýtině. Ve tmě rozeznal obrysy několika lidí. Stáli v malých hloučcích a tiše se spolu bavili. Jen jeden muž byl o samotě a pozoroval příchozí. Teď jeho oči spočinuly na Petrovi. Tedy on to spíš cítil, než viděl v tom šeru. Tesák, pomyslel si Petr, to dostaveníčko s ním mi dalo inspiraci k celému tomuhle plánu. Proč měl Petr dojem, že Tesák ví, k čemu se chystá? Neměl toho člověka rád.

„Drápe,“ oslovil ho Tesák klidným hlasem. Říká mu jeho vlčím jménem? Jak patetické! Zhluboka se nadechl mrazivého vzduchu a volným krokem došel až k němu. Mlčky čekal, co mu vůdce smečky chce. „Doufám, že sis probral, co jsme spolu řešili?“

Petr kývl. Nechtělo se mu s ním moc mluvit. Jak koukal do těch očí, které v něm snad četly jako v otevřené knize, začínal se ho zmocňovat vztek. Už aby byla noc! A jako by příroda vyslyšela jeho přání, všichni přítomní sebou najednou bolestivě škubli. Ozvalo se pár výkřiků a několik lidí se svalilo do sněhu. Petr svou přeměnu ustál. Po chvíli už se protahovala na mýtině celá smečka vlkodlaků. Tesák hlasitě zavyl a Dráp – Petr – se k němu přidal.

„Co to bylo, Drápe?“ zavrčel Tesák výhružně. Dráp mlčel, Věděl, co udělal. Přerušil zavytí vůdce smečky. „Dej si pozor! Začínáš tvořit problémy!“ varoval ho Tesák a rozhlédl se. Nebyli všichni. Někdo chyběl. Kdo? Netrvalo dlouho a zjistil to. Ten zrádce Blesk a jedna z mála vlčic Kulička. Kde jsou? Dalším zavytím je volal. Smečka chtěla vyrazit na lov, ale Tesák ji zastavil. Nemohou vyrazit nekompletní. Musejí počkat na Kuličku. Jenže ta se neukazovala i přes jejich opakované volání.

„Tesáku! My chceme jít! Ona nepřišla – její chyba!“ ozvalo se odněkud ze smečky.

Dráp byl malinko nervózní. Kde je Kulička? Už tady dávno měla být. „Tesák má pravdu!“ osočil se na dotyčného, „musíme počkat na všechny!“

Tesák se přikrčil, jako by se chystal ke skoku na Drápa: „Ne, Drápe, oni mají pravdu. Nepřišla. Ještě má šanci, ale nemůžeme čekat celou noc. Dnes nás čeká velký lov. Musíme chytit toho zrádce, který zaútočil na jednoho z nás a pomstít se mu, vzpomínáš?“

Blesk, prošlo Drápovi okamžitě hlavou: „Ano, vzpomínám. Chci jeho krev! Pojďme tedy!“

„Hodné štěně,“ pochválil ho Tesák a ze smečky se ozvalo posměšné zaštěkání. Dráp měl co dělat, aby na něj neskočil. Nebýt to vůdce smečky, snad by to býval i udělal. Takhle ho ponížit! Ale teď nemohl. Ještě ne. Musí se snažit držet svého plánu a vůdcova pozice byla zatím neoslabená. Ostatní už zavětřili a zavyli. Rozeběhli se pryč. Přidal se k nim.

Odněkud zdáli se ozvalo zavytí jako odpověď. Kulička! To byla ona. Její hlas by Dráp poznal na míle daleko. Hlásila jím kde je. A ještě něco v tom bylo. Zrada. Blesk musel být s ní! To ne! Takhle to nemělo být! Blížili se k městu. „Stůjte!“ zavyl zoufale.

K jeho překvapení ho velká část smečky poslechla. Vpředu zabrzdil Tesák, otočil se a postavil se na zadní: „Jakým právem se opovažuješ dávat příkazy smečce?!“ zavrčel výhružně.

„Město! Nesmíme tam!“

„Proč ne? Snad nás nezastaví lidi? Když nám zkříží cestu, zemřou. Musíme ty zrádce dostat. Oba dva! Pojďte bratři a sestry! Dnes bude krvavá noc!“ Mluvila z něj jeho vlčí povaha. Smečka se zuřivým vytím vyrazila vpřed. Vedl je instinkt a čich. Brzy našli ten dům, kde ti dva museli být. Bylo to kousek na kraji a v noci ani nikoho nepotkali. Vyrazili dřevěnou branku a vtrhli na zahradu toho domu. Teď už cítili přítomnost svého druhu. Museli se k nim dostat. Tak zněl rozkaz vůdce. Jenže když konečně našli dveře do místnosti, za kterou už jasně cítili ty dva, nebyli schopní je rozrazit. Dokonce se k nim nemohli ani přiblížit. Nějaká síla je držela pryč. Nebylo proti tomu obrany. Cosi v podvědomí je vždy zastavilo pár metrů přede dveřmi. Jejich vlčí mysli to nechápaly. Znovu a znovu se rozebíhali proti těm chatrným dveřím. To pro vlkodlaka není překážka! Ale pokaždé s neochabující vytrvalostí je to něco zastavilo.

„Tesáku, zadrž!“ zařval najednou Dráp na vůdce, který vše pozoroval zvenku ze zahrady, „nemůžeme je zabít oba!“

„Je mi líto, Drápe,“ odpověděl Tesák, i když jeho zvířecí mysl tvrdila, že to byla čistá lež, „takhle zní zákon. A poslouchej mě! Chci, abys byl za těmi dveřmi první! Máš co napravovat!“

V Drápovi se střetávaly instinkty šelmy s vypočítavostí: „Bleska klidně osobně rozsápu na kusy, ale Kulička je jedna z mála vlčic, které...“

„Je na tom stejně jako on!“ přerušil ho Tesák prudce, „když přikážu, vytrhneš jí srdce!“

„To ho radši vytrhnu tobě!“ Dráp netušil, kde se v něm tahle revolta vzala, ale celé tělo se najednou naplnilo nenávistí vůči Tesákovi. Pohár jeho chabé vlčí trpělivosti právě přetekl lidskými pocity.

„Cos řekl, ty štěně ukňouraný?!“ zahrozil Tesák.

Dráp sebral odvahu a postavil se na zadní: „Myslím, že už nejsi dost silný a rozumný na to, abys vedl smečku, Tesáku. Vyzývám tě na souboj, jak praví zákony!“

Tesák zavyl tak mohutně, až z toho i Drápovi přejel mráz po zádech. Všichni ostatní vlkodlaci přestali ve svém řádění a seběhli se kolem těch dvou. Stáli tam proti sobě a snažili se zastrašit jeden druhého. Z Tesáka šel opravdový strach, zatímco Dráp nevypadal moc nebezpečně. O to však vypadal odhodlaněji, protože při Tesákově nátlaku ani necouvl. Několik vteřin nastalo úplné ticho, přerušované jen větrem a tlumeným vytím odkudsi zevnitř domu.

Pak se na sebe ti dva vrhli. Tesák byl mnohem starší a silnější, ale Dráp byl o to mrštnější. V tomhle boji šlo o všechno. Jeden z nich z něj nevyjde živý. A oba věděli, že to bude ten druhý. Trvalo to dlouho. Oba se nechtěli vzdát. Utržili četné rány. Každá rána jim vlévala do žil další vztek, každé vyštěknutí nebo vytí nové odhodlání. Jenže tohle nemohlo skončit dobře pro oba. Dráp začal mít strach. Tesák byl silnější, než si o něm myslel. Ale začínaly mu pomalu docházet síly. Musí ho unavit. Nesmí se nechat udolat. Teď se nesmí vzdát! Začal se víc bránit a uskakovat, než aby útočil. A fungovalo to. Tesákovi začala docházet energie. Nebyl tak vytrvalý jako mladý vlkodlak. Dráp si naopak šetřil síly, aby mohl zasadit konečný úder. Když už byl Tesák unavený, vrhl se na něj vší svou zbývající silou. Bylo to teď, nebo nikdy. Zabije ho, anebo zemře. Tesák byl doteď méně zraněný, ale náhlý nápor neustál. Dráp ho přitiskl k zemi a zakousl se do něj. Cítil v tlamě, jak rána krvácí. To byl dobrý zásah! Tesák zavyl a z posledních sil udělal Drápovi na zádech hlubokou ránu. To bylo ale poslední, co udělal, protože pak do něj Dráp znovu kousl a vrazil do něj svoje drápy. Tesák naposledy zavyl a přestal se bránit. Byl poražen. Dráp mu dal poslední ránu, po které se Tesák sesunul a přestal se hýbat. Byl mrtvý. Dráp se těžce zvedl a ze všech sil zavyl. Tesákovo tělo se proměnilo do své lidské podoby.

„Ještě někdo si troufne pochybovat o mé síle?!“ otočil se Dráp na smečku. Nikdo si netroufl vystoupit proti němu. Právě porazil tak silného člena, jako byl Tesák. Kdo by se odvážil mu odporovat? Odpověděli mu sborovým zavytím. Smečka má nového vůdce.

Diskuze