Počet zobrazení této stránky: 305

Vlčí láska

Pokud jste někdo četl moji sérii povídek o vlkodlacích, jistě jste napjatí, jak vše skončí. Nuže, tady je závěrečný příběh našich prokletých hrdinů. Dejte mi vědět v komentářích, jak se vám tahle trošku hororová série povídek líbila (pokud to někdo dočetl až sem).

„Ještě pořád jsem na tebe naštvaný, na to pamatuj!“ huboval Danu Matouš, když společně kráčeli mezi paneláky na předměstí směrem k lesu, „taková hloupost!“

Daně začínala docházet trpělivost. Kdy to Matouš pochopí? „Hloupost? Takže zachránit ti život byla hloupost, jo?“

„Pojmenuj to přesně. Prodloužilas mi život o jeden měsíc. A za jakou cenu? Za svůj vlastní!“

Dana se zastavila, donutila Matouše otočit se na ní a vypustila ze sebe všechno to nashromážděné uvnitř: „Tak dost! Tohle nehodlám dál poslouchat. Teď dávej pozor! Nelituju toho, co jsem udělala, a kdybych mohla, udělala bych to znovu. Bohužel nemáme další dům, který bychom mohli nechat smečkou srovnat se zemí a navíc máme ve smečce přátele. Nechci, aby si jich zbytek lidí všiml a vyvraždil je. Takže nám nezbývá, než se pustit proti všem jen sami dva. Nemáme šanci a já to vím, ale radši jsem strávila tenhle měsíc s tebou, než další desítky let sama mezi zbylými vlkodlaky. Ještě jedno slovo o tom, co se stalo před měsícem a osobně ti nafackuju! Teď můžeme maximálně řešit, co teď a to se – přiznávám – dost dobře řešit nedá, tak si to koukej užít a nehádej se!“ Jak tam tak stála na zasněženém chodníku v zapadajícím únorovém slunci, vypadala docela nebezpečně. Okolo nebylo ani živáčka, jen pár aut se loudalo ulicemi a hledalo místo na zaparkování. Dana už připomínala šelmu i v téhle podobě. Za dobu své nemoci se hodně změnila. Z té nenápadné tiché dívky se stala odhodlaná a sebevědomá žena činu. Nutno podotknout, že hodně Matoušovou zásluhou.

Matouš si povzdechl: „Máš pravdu,“ přikývl, udělal krok blíž a objal ji, „jsi úžasná, ale stejně…“

„Matouši!“ zavrčela Dana v jeho náruči.

Matouš už neodpovídal. Nebylo co. Pustil ji a pokračovali směrem ven z města. Prošli ulicí, kterou každý z jejich smečky dobře znal, protože na jejím konci byla pěšina do nedalekého lesa. Dana na ni měla dost nepříjemné vzpomínky. Mlčky pokračovali po cestičce vyšlapané ve sněhu.

Na kraji lesa Matouš Danu zastavil: „Stůj, prosím,“ řekl tiše, „nechci je vidět v lidské podobě. Jsou to mí přátelé… vesměs. Navíc nás nemusejí mít jako na talíři.“

Dana přikývla a políbila ho: „Máš pravdu. Tak zase na lov.“ V jejím úsměvu se mísila spokojenost s odhodláním a klidem.

„Petře, jak jsi mohl?“ ptal se nového vůdce smečky jeden z lidí na mýtině o kus dál hlouběji v lese prakticky v tutéž dobu.

Petr trpělivě znovu a znovu odpovídal stejnou větou: „To ne já, to Dráp. Nikdy bych se na Tesáka sám nevrhl.“ Byla to lež. Věděl, že je ochotný udělat cokoliv pro to, aby získal tu nejúžasnější dívku, jakou kdy potkal. A věděl to už od chvíle, kdy ji poprvé spatřil v lese toho rána, co ji jako vlkodlaka ulovil do své pasti. A pokud překážkou v odstranění toho otrhaného Matouše byl Tesák, pak musel prostě z cesty. Dnes už se nebál. Věděl, že Matouš už se podruhé neschová a on jako vůdce má jediné právo přikázat vlkodlakům, aby Danu ušetřili, i když minulý měsíc se prokázala jako zrádkyně. Argument, že je jedna z mála samic, by měl být dost silný. A kdyby ne, tak bude muset oprášit pár opomíjených pravidel. Dnes čekal na setmění s velkým očekáváním.

A to přišlo brzy. Skupina lidí na pasece začala prodělávat onu úplňkovou proměnu. Za několik vteřin tu opět byla smečka vlkodlaků. Petr – tedy přesněji Dráp – se zhluboka nadechl a zavyl, aby uvítal nadcházející noc. Ten pocit byl nádherný. A nedaleko od smečky se najednou ozvala hlasitá odpověď. Blesk! Takže tentokrát žádná schovávaná, ale pořádný lov! Štvaná zvěř se drze ozvala. Je načase to skončit. „Volání zrádce, bratři a sestry! Pojďme a ztrestejme ho jednou pro vždy!“ Další sborové vytí smečky a všichni přítomní se neomylně rozeběhli za krví, kterou měli ulovit.

Blesk se přikrčil a čekal reakci na své zavytí. Přišla téměř vzápětí. Smečka jde po nich. Otočil se na Kuličku, se kterou byli v lovu tak sehraní… bohužel z opačné strany. Vyběhli tedy rychle pryč. Tak snadné jim to neudělají. Nastal hon, který trval několik hodin. Ti dva byli dobří. Unikali nástrahám, které sami tak dobře znali lépe než jakákoliv jiná oběť.

Byla už skoro půlnoc a jim pomalu začínaly docházet síly. Blesk s Kuličkou se v jednu chvíli zastavili pod skalním převisem, který čněl mezi stromy. Snad je na chvíli setřásli. Přikrčili se, naslouchali a snažili se nabrat síly. Zacouvali co nejvíce pod převis do stínu skály. Před převisem byla malá paseka a okolo jen les, ze kterého cítili nejedno zvíře. A mezi nimi už i svůj druh. Najednou viděli, jak se mezi kmeny mihlo několik stínů. Byli tu. A věděli o nich. Byli sice zticha, ale oni dva už cítili, jak krouží kolem. To byla strategie, která kořist děsila, protože vlci byli všude kolem a jejich kruh se neustále stahoval. A tentýž efekt to mělo i na ty dva.

Po několika minutách se z roští a stromů vynořila velká část smečky. Přede všechny vystoupil jeden z nich: „A máme tě! Konečně se ti dostane trestu!“ zavrčel.

„Drápe!“ vyhrkl Blesk, „to ty jsi nový vůdce?! Jaká drzost! To tys zradil!“

„To vykládej Tesákovi,“ odvětil Dráp, „a naše voňavá Kulička je tu s tebou, jo? Jsi samice, takže ti dám šanci na odčinění tvé zrady, ano? Zabij Bleska a dones mi jeho srdce a my tě přijmeme zpět, co ty na to?“

Než stihla Kulička odpovědět, Blesk do ní strčil čenichem: „Udělej to!“ přikázal. Jeho vlčí část s tím silně protestovala. Chtěla rozdrápat každého, kdo se na něj vrhne a ne se nechat jen tak zabít. Ale nějaký střípek lidskosti to přeci jen přehlušil.

Kulička ale odmítala zaútočit na něj. Tu noc si přála jen pomstu smečce, v jejímž čele stál zrádce. Nahrbila se a připravila ke skoku na kohokoliv, kdo by se chtěl přiblížit. Pár vlkodlaků se blížilo, ale Kulička je vrčením držela dál.

„Nechte ji!“ nakázal Dráp, „ať nám ukáže svou věrnost!“ Jeho drobounká lidská část mysli vyváděla jak pominutá. Jí se nesmí nic stát! Za žádnou cenu!

Když Blesk viděl, co se děje, našel jediné řešení. Vrhl se na Kuličku a donutil ji se bránit. Tu to naprosto vylekalo. Dostala první ránu Bleskovou prackou a ohnala se po něm tlamou. Zuby cvakly naprázdno, ale Blesk už se rozmáchl podruhé. Musela se bránit. A její vlčí rozum chtěl jen jedno – krev. Vrhla se na Bleska a pustila se do něj vší svou silou. Už nepřemýšlela. Teď ho chtěla jen zabít. Musela ho zprovodit z tohohle světa.

Jenže stejný pocit pohltil i Bleska. Marně doufal, že to dokáže a přestane se jí bránit. Kousal a škrábal do vlčice, co to jen šlo. Byl mohutnější a silnější než vlčice.

Dráp si to najednou také uvědomil a skočil do rvačky, aby Kuličce pomohl. To byla poslední alespoň trochu lidská úvaha, kterou provedl, jelikož mu vlčí touha bojovat zastínila zdravý rozum. Bohužel bylo už příliš pozdě. Zrovna v tu chvíli se Blesk mocně rozmáchl zespodu a proťal drápy Kuliččinu neopatrně odkrytou hruď. Jeho drápy instinktivně neomylně skončily rovnou v srdci. Tahle rána byla smrtelná. Zároveň v tomtéž okamžiku cítil, jak mu krkem pronikají něčí zuby. Nemusel se otáčet, aby věděl, že je to Dráp. Silné rány do zad jen dokončily zkázné dílo. Blesk zavyl bolestí. Jeho i Kuliččino tělo se začaly měnit do lidské podoby. Věděl, co to znamená. Byl to konec. Na zlomek vteřiny cítil, že je zase Matouš. Zhroutil se k zemi. Jednou rukou křečovitě svíral Danino tělo, druhou měl ponořenou v její hrudi a stékala po ní její krev. Poslední, čeho si všiml, byly její oči. Vytřeštěné leknutím z nenadálé rány, ale spokojené a plné odhodlání. K čemu, to netušil. Pak už všechno zmizelo.

Dráp se postavil na zadní a mohutně zavyl. Zabil zrádce! Byl naprosto spokojen svou silou a udatností. Vlčí instinkty mu v tu chvíli zcela zastřely sebemenší kousky lidské povahy. Co bude ráno, až se vzpamatuje, neřešil. Teď byl vítězem on!

Diskuze