Počet zobrazení této stránky: 160

Výhledy a krajinky

Dnes tu mám článek spíš tak k zamyšlení. Tedy přesněji řečeno, já bych se u něj rád zamyslel. A budu rád, pokud to někomu z vás přinese nějaký nový náhled na věci. Chtěl bych psát o rozhlednách, výhledech do kraje, vrcholcích kopců a podobných věcech. A to je v životě někoho, kdo je schopný přehlédnout auto metr před sebou, přeci jen něco dost specifického.

Jak asi většinu z vás, kteří už četli nějaké články z téhle sekce, nepřekvapí, rád dělám v zásadě všechno to, co vidící lidé. Rád si počtu, kouknu na film nebo seriál, projdu se nebo si zasportuji. A výjimkou nejsou ani různá místa primárně zaměřená na zrak. Baví mě lézt na rozhledny, přírodní vyhlídky a na další místa. Nedávno jsem si na leteckém dni pro handicapované v hradci Králové užil vyhlídkový let letadlem. Sám sobě někdy pokládám otázku, proč to tak je. A jako první mě napadají dva velmi prozaické, až skoro přízemní důvody. Za prvé nejsem úplně nevidomý. Zrak není všechno nebo nic. Ve vhodném svvětle (což v mém případě znamená ideálně těsně po soumraku nebo před rozbřeskem) přeci jen ještě něco vidím. A pamatuji si třeba na vyhlídku v Chorvatsku, na kterou jsme lezli před několika lety s rodinou. Tehdy jsme čekali právě na tuhle vhodnou dobu, abych viděl alespoň horizont krajiny kolem a rozlišil třeba moře od pevniny.

I druhá myšlenka je docela přízemní. Vlastně nikdy na taková místa nechodím sám. Jednak by to bylo zbytečně komplikované, druhak je lepší trávit čas s někým dalším. A ten někdo je zpravidla vidící, takže mi může krajinu kolem popsat. A jelikož jsem až do dvaceti viděl téměř normálně (tedy tehdy bych to tak možná neřekl, ale vzato měřítkem mého dnešního zraku rozhodně ano), tak si podle dobrého popisu okolí dovedu představit. Navíc tyto dvě myšlenky jdou zkombinovat. Má porucha mi omezuje zorná pole. Může se tak stát, že v určitém úhlu něco třeba koutkem oka zahlédnu, i když mi to zmizí, pokud se na to podívám přímo. A když mi někdo poví, co a kde zhruba mám hleda, občas se zadaří a skutečně to uvidím. Podobně rád sleduji noční oblohu. Hvězdy už bohužel léta spatřit nedovedu, ale měsíc ještě docela jde. A když tuším, kde je, najdu ho tam. Alespoň jako světelný bod.

A teď už pomalu začnu zabíhat do trochu tajuplnějších vod. I když vidím špatně, pořád na mě různá místa působí různě. Vzpomínám na všelijaké vyhlídky, ale i památky nebo zajímavá místa v přírodě. Když jsem byl studovat ve Francii a naši se přijeli podívat, výletovali jsme kolem. Dodnes si vybavuji, jak silně na mě působila místa jako třeba vyloďovací pláž Omaha v Normandii nebo katedrála v Rouen. A nebylo to jen popisy ostatních a kousky různých světelných fleků a stínů, které jsem zahlédl. Stejně tak otevřená krajina na vrcholu kopce nebo rozhledny má své kouzlo, i když ji nevidíte. Schválně, zkuste si někdy na takových místech zavřít oči a snažte se jen "nasát" atmosféru. Možná sami zjistíte, že něco na tom je. Vědečtější úvaha by mohla směřovat k fantazii, vzpomínkám, zvukům, vůním a podobným vjemům. Ale buďme trošku romantičtější. Já osobně mám za to, že svět má co nabídnout, i když na něj nevidíte. A to dokonce i tam, kde byste to neřekli.

Je léto, doba prázdnin a dovolených, takže si na tenhle článek zkuste vzpomenout, až budete někde na výletě. Možná objevíte skrytou tvář míst, kam jezdíte každý rok. Nebo na vás zapůsobí něco, do čeho byste to na první pohled ani neřekli. Já se každopádně rád pokochám další pěknou scenérií a třeba jasnou noční oblohou. I když o dost přicházím, stejně to totiž stojí za to. Užívejte léta a na viděnou příště!

Diskuze