Počet zobrazení této stránky: 208

Za pomoc jsem vděčný

Jak jsem tak procházel svoje články na tomto blogu i sérii písniček Kouzla bílé hůlky na mém hudebním kanále na YouTube, došlo mi, že někdo by to snad mohl vzít tak, že nejsem rád, když se mi lidé snaží pomoct. Rozhodl jsem se tedy uvést to v tomto článku na pravou míru. Nejde totiž ani tak o to, že o pomoc vždy nestojím a každý, kdo se o to pokusí, nadělá víc škody než užitku. I v předešlých článcích v této sekci byly ukázky toho, co dokáže člověku s bílou holí pomoci. Zakopaný pes je ale úplně jinde.

Potíž je totiž v tom, že většina lidí vůbec netuší, jaký je život bez zraku. Jistěže - pokud vidíte dobře, nejspíš vás nenapadne jen tak jít po ulici a přemýšlet o tom, co kdybyste všechno kolem neviděli. Nemám ale pocit, že tato neznalost je chybou každého takového jednotlivce. Zcela upřímně i já většinou neuvažuji na ulici o tom, jak by asi na ten vysoký obrubník najel někdo na invalidním vozíku nebo že na zledovatělém kopci mohou někomu podklouzávat berle. Je to člověku přirozené počítat automaticky s tím, co mu funguje bez potíží. Kdy tedy nastanou situace, že se každý z nás zastaví a zamyslí nad tím, jaké by to bylo, kdyby jeho nohy, ruce, oči, uši, plíce nebo jiná část těla nefungovala tak, jak funguje doteď? Většinou je to až v okamžiku, kdy dotyčného nebo někoho z jeho blízkého okolí něco takového potká. Když musí ty překážky reálně řešit. Menší počet případů je pak ten, kdy se o daném handicapu dozví z jiného zdroje jako jsou televize, různé akce pro veřejnost, internet (ano, tedy i blogy a YouTube) a podobně.

Pozastavím se tedy nad mou osobní kratičkou úvahou na téma, kdy by se lidé obecně měli s takovýmto zamyšlením setkat nejpozději. A odpovídám si za sebe, že přeci už ve škole. Díky revoluci je doba, kdy postižení lidé "neexistovali", naštěstí pasé. Ale náš systém školství jako by to nereflektoval s výjimkou nějakých pokusů o integraci. Upřímně ale, většina žáků naštěstí žádnou fyzickou nebo mentální vadu nemá a jen v málokteré třídě se někdo takový vyskytne. I tak by určité zamyšlení nad fyzicky i mentálně postiženými lidmi dle mého názoru mělo být součástí výuky v rámci občanské nauky nebo základů společenských věd. Dovolím si velmi subjektivní a zaujatou poznámku - určitě by za mě bylo pro jednotlivce užitečnější než třeba pokročilá chemie a komplikované matematické funkce.) Ono by totiž dost možná stačilo, aby se každý občas zamyslel nad tím, jaký je život s nějakým takovým postižením, aby pak ve snaze pomoct neudělal nějakou nebetyčnou pitomost. Samozřejmě, kdyby něco o pomoci a chování k takovým lidem bylo řečeno i během pár vyučovacích hodin, tím lépe. Vždyť obecná rada stejně zní, aby se k nim lidé chovali úplně jako ke každému jinému, na pomoc se zeptali a trochu u toho mysleli. A úplně nejúžasnější by byla myšlenka, že se žáci trochu protáhnou a sami si v rámci výuky vyzkoušejí vyrazit do ulic se zavázanýma očima, na vozíku nebo třeba s klapkami přes uši. Taková zkušenost je přeci jen nejvíc obohacující.

Zpět od úvah nad výukou ve školách k původnímu tématu článku. Jsem moc rád, že mi lidé na ulici nabídnou pomoc. Dokonce i v situaci, kdy to nepotřebuji a odmítnu pět nebo šest lidí za jednu kratičkou cestu. Ano, je to někdy únavné a ne vždy mám náladu děkovat se širokým úsměvem. I tak to oceňuji a snažím se alespoň to prosté "děkuji, ne" říct pokaždé. Důvod, proč se snažím psát tyhle články, tvořit písničky na dané téma a šířit tyto myšlenky dál, není o tom, aby si lidé řekli: "Tak jim se nelíbí, že chci pomáhat, tak to dělat nebudu." Skutečně je skvělé, že tolik ochotných lidí mezi námi je, a jsem za to rád. Snažím se svou tvorbou přispět naopak k tomu, aby vaše pomoc byla skutečně něco platná a abyste si možná lépe uvědomili, kdy je jí více zapotřebí než jindy. A nejlépe, abyste se při čtení a poslechu i trochu pobavili. Doufám, že to ten účel plní.

Děkuji tedy za podporu a pomoc nejen tam venku na ulici, ale i v obchodech, nákupních centrech, na nádražích a hlavně tady na internetu. Budu moc rád, když tyhle myšlenky rozšíříte dál, protože by mohly trochu víc ujasnit lidem, že jejich pomoc neodmítáme se zlou vůlí. Proto tedy sdílejte, kopírujte linky a vůbec. Dejte taky vědět, jak na vás moje články působí a jestli z nich nemáte právě onen shora nastíněný negativní dojem - asi bych v takovém případě měl něco změnit. Mějte se krásně a na viděnou příště!

Diskuze