Počet zobrazení této stránky: 337

Ztráty a nálezy

Dnes to bude článek na trochu smutnější notu. 16. července jsem sepsal poslední z řady krátkých povídek o bojovnici Arieval a lovci - hraničáři. Jsou to dost speciální povídky, protože jsme je vždy psali s mou nejmilovanější, když náš vztah občas neklapal tak, jak jsme chtěli. Většinou v nich byla zahrnuta omluva tomu druhému, vůle napravit své chyby, smutek nad tím, co se stalo a podaná ruka, abychom pokračovali dál. Obvykle jsme ty krátké příběhy plné pocitů psali na střídačku vždy po delší době našeho vztahu, když to bylo potřeba. Jednou já, jindy ona. Vím, že většině mých čtenářů povídka nic moc neřekne, ale je určena hlavně pro jedinou osobu, která si ji určitě odněkud přečte. Vy ostatní si ji třeba užijte tak, jak je.

„Arieval!“ zašeptal do šedivého rána její jméno. Sklouzlo z jeho rtů samovolně. Přirozeně. Tak jako dřív. Vlastně ještě napůl spal. Zamžoural do korun stromů nad sebou. Bylo chladno. A on byl sám. Přirozeně. Jak také jinak? Posadil se a rozhlédl po lese kolem. Něco tu nebylo v pořádku, ale pořád netušil, co to je.

Sebral se ze země a vyrazil zase na cestu. Bloumal mezi stromy, luk se založeným šípem připravený. Jenže krajina kolem byla pořád stejná. Stromy, šero a nic víc.

„Přiznej si to. Ztratil ses,“ ozval se tichý hlásek v jeho hlavě.

Rozhlédl se. Neochotně mu musel dát za pravdu. Byl v lese. To bylo tak všechno, co věděl. Nebál se. Ne o sebe. Byl hraničář. V přírodě mu nehrozilo víc, než na co byl zvyklý. Poradí si s většinou toho, co tu může potkat. Jeho vzpomínky zase zabloudily k ní. Otřásl se. Některé věci byly proti přírodě. Věděl, že by neměl tolik síly co ona. Smutně se opřel o nejbližší kmen stromu. CO je tu špatně?

Náhle vytušil. Les byl tichý. Příliš tichý. Nikde ani stopy po zvěři. Ani ptáci nezpívali v korunách stromů. Ticho před bouří? Zaklonil hlavu. To spíš ne. Podle počasí to nevypadalo. Tak co to bylo? Netušil. Po zádech mu přejel mráz.

Vyrazil dál. Nemělo smysl stát na místě. To nikam nevedlo. Jedna noha, pak druhá. Suché větvičky praskající pod jeho nohama vydávaly jediný zvuk široko daleko. Byl ztracený v myšlenkách.

Vzpomínal, jak sešel z cesty do lesa. Vybavoval si ten útes do detailu. Na to na něm strávil až příliš času. To byla ještě s ním. Bezmocně vzdychl. Co mohl dělat? Nic, napadlo ho nejprve. Pak se kousl do rtu. Nemohl pomoct, to ne, ale skutečně nebylo nic jiného, co mohl tehdy dělat? Zatřásl hlavou, jako by to chtěl odehnat pryč. Teď to bylo už jedno. Rozdělili se. Oba to tehdy viděli jako jediné řešení. A možná to tak i bylo. Jejich společná cesta uvízla na mrtvém bodě právě na tom zpropadeném útesu. Tehdy sešel po strmé stráni do tohohle lesa a od té doby ji neviděl. Někdy měl dojem, že z dálky slyší řinkot jejích zbraní. Ale kdykoliv šel za tím zvukem, nenašel ji. Možná byla příliš daleko. A taky ten zvuk mohl být jen jeho představou.

„Bojovnice,“ zašeptal si tiše pod vousy. Nikdy ji nechápal. A nemyslel si, že by ji někdy pochopil. Snad ale i pro tohle byla tak tajemná. V krku měl knedlík. Znovu se otřásl. Musí se sebrat. Rozhlédl se, ale les byl pořád stejný. Sehnul se a hledal alespoň sever. Nemůže tady bloumat v kruzích. Je přeci hraničář. Stopař. Jeho zbraní je mysl a lstivost stejně jako ostré hroty šípů. Snažil se držet směr. Nevěděl kam, ale hlavně jeden směr.

Stromy náhle prořídly. Byl venku. Stál na kraji paseky pod kopcem. Zalapal po dechu. Byl to ten strom? Přimhouřil oči. Ano, nejspíš ano, i když ho sotva poznával. Tady ji kdysi potkal. Raněnou, ale odhodlanou. Měla spoustu šrámů z boje. Vzpomínky letěly jako zběsilé. Setkání, jeho pomoc a společný odchod. Starý strom byl bez listí a vrásčitý. Zavrtěl hlavou. Tehdy byl zelený a plný života. Zadíval se na oblohu. Až přejde zima, bude to tak určitě zase, ale teď to bylo ponuré místo. Stejně jako jeho myšlenky.

Zaváhal. Vyrazil tím směrem co tehdy. Stoupal do kopce a každý krok byl těžší a těžší. Nikdy už nevrátí, co se stalo. A nejspíš nikdy to ani nenapraví. Proč jen musela být tak paličatá? A proč jen měl on takový strach? Vzdychl. Tyhle dvě věci jim podřezaly větev. A jak ji tak znal, nikdy to nepřizná. Jenže o to tady teď nešlo. Vpřed ho vedly úplně jiné pohnutky.

Zastavil a brada mu spadla, když viděl tu chatu. Lesní domov, který kdysi býval malebný. Teď na ni sedal prach, zahrada zarůstala plevelem a stěny byly oprýskané a rozpraskané. Polkl. Takhle to nemělo dopadnout. Opatrně vstoupil. „Arieval?“ tiše pronesl její jméno v té nejtenčí naději, že mu odněkud odpoví. Ale kolem bylo naprosté ticho. Zase to ticho. Tady přeci vítr ševelil v korunách stromů a ptáci zpívali svoje serenády. Jak jen to mohli nechat takhle zpustnout? Obydlí vypadalo, jako by ho někdo opustil jen na chvíli, ale pak už se nevrátil. Dřevo na podpal srovnané u kamen, špinavé misky připravené k mytí, šaty na věšáku, všechno bylo pokryté prachem a opuštěné. Srdce mu pukalo při tom pohledu. Věděl, že na tom má svůj podíl.

Vyšel ven a rozhlédl se do kraje. Tam se nezměnilo nic. Louky, lesy a pěšinky kolem vypadaly tak, jak je znával. I cesta dál, po které kdysi vyrazili na výpravu. Ta cesta, po které měli přijít zase zpět. A ke které nedorazili ani jeden.

Na okamžik zaváhal. Má zůstat? Měl pocit, jako kdyby měl celé to místo dát do pořádku a počkat na ni. Ale pak mu to došlo. Ona nepřijde. Nemůže. A kdyby mohla, pochyboval, že by to i tak udělala. Měli to tu opečovávat spolu a i on to zanedbal. Teď bylo ale pozdě. Jeho oči bloumaly po okolí a hlava pracovala na plné obrátky. Musí odtud dál. Ale kam? Vábení jednorožců a lesních víl bylo sladké, ale on už z dávné minulosti věděl, jak nebezpečné. Bylo to jako lovit kouř holýma rukama. Nikam to nevedlo. K městu také nechtěl. Tam byl zase ztracený. Potřeboval čistý vzduch, klid a mír přírody a lehkou vůni dobrodružství všude kolem. Proto byl, kým byl.

Jak tak přemýšlel, spatřil v dálce kouř. Nebo to byl zvířený prach? Jeho uši cosi zaslechly. Byl to snad řinkot oceli? Nebo si to jen představoval? Zvedl se mírný vítr a znovu ten zvuk přinesl. V dálce. Sotva patrný. „Arieval,“ zašeptal ten den její jméno ještě potřetí. Nějak tušil, že tam někde bude ona. Než si to uvědomil, jeho nohy ho nesly tím směrem. Nevěděl, co přijde. Toužil se otočit a dát jejich srub dohromady, ale na to teď nebyl čas. V duchu viděl její tvář. Soustředěnou, urputnou a mírně červenou, jak se ohání svými zbraněmi a nehledí při tom na nic okolo ní. Na počet nepřátel, na jejich zuby a pařáty, na rány na těle ani na zuřivé vytí dalších běsů v povzdálí. Zrychlil. I kdyby jeho šíp měl srazit jediného z té stovky netvorů, najde ji a udělá to. Ne pro sebe. Ne pro to, co chtěl získat. Vlastně ani nečekal, že by mohl. Nešel tam z lítosti, z povinnosti, kvůli výčitkám svědomí ani pro odpuštění. Ani nečekal, že by ho mohl najít. Sám jí odpustil její chyby, které nikdy nepřizná, už dávno. Teď ho k tomu boji – boji, který tak moc nechápal – táhlo něco jiného. Vnímal to, i když to neuměl nebo nechtěl pojmenovávat. Věděl ale, že to co našel, bylo špatně. A mělo to být už minulostí. Neohlížel se. Má směr. Co najde, to netušil. Ale byl odhodlaný. Prsty hrály na tětivě, oči pátraly po okolí po známkách jakéhokoliv nepřítele. Najde ji. Uprostřed lítého boje nebo zase po něm unavenou na horou padlých nepřátel. Ale najde ji. A už věděl, co je důvodem, proč tam jde. Nehledě na to, co se stane, tím důvodem byla jen a jen ona.

Matěj

Diskuze