Počet zobrazení této stránky: 251

Jak hrát na kytaru a další nástroje, když na to nevidíte?

Tuhle otázku a její různé podoby jsem v poslední době dostal na YouTube v komentářích pod mými videi. Nevím, jestli to bude něco světoborného, ale rozhodl jsem se, že o tom napíšu přeci jen malinko podrobněji v článku na blogu. Ostatně už s Péťou jsme se v podcastu Rande naslepo ve druhé epizodě bavili o umění a padly tam i zmínky o hudbě, tak proč o tom nenapsat něco i tady?

Předně chci vyvrátit další mýtus o nevidomých - měl jsem muziku vždycky rád už v době, kdy jsem ještě viděl. Není to tedy tak, že bych zázrakem nabyl hudební sluch až po ztrátě zraku. Naopak jsem ještě ve školce chodil na flétničku, později hrál v ZUŠ na lesní roh a s pomocí vedoucího na skautu jsem začal s kytarou už někdy, když mi bylo asi devět. Tudíž zkraje jsem na vše viděl. A to jak na noty a akordy, tak na samotný nástroj. Proto jsem pozorně sledoval, kam kladu prsty na hmatníku, zíral do not a nechápal, proč mi to nejde, stejně jako každý jiný.

Tudíž teorii, hudební nauku, noty a principy harmonie znám už dlouho - ne, že bych využíval všechno z toho a neznám vše úplně dokonale. Kupříkladu navzdory snaze to do mě natlouct jsem nikdy nehrál podle jiného než houslového klíče. Přečíst noty jsem uměl. Hrát? ne. Ale v zásadě to stačilo. Když jsem pak začal ztrácet zrak, jednou z prvních věcí, na kterou jsem neviděl dostatečně, byly právě noty a akordy. Takže jsem skončil s hornou (tedy lesním rohem) a na kytaru se začínal učit písničky nazpaměť. Tahle fáze trvala docela dlouho. Na počítači jsem našel akordy nebo do nich zíral z bezprostřední blízkosti, naučil se je a hrál jsem. Velmi vhodné třeba k táborákům, kde stejně není na akordy moc vidět. Samotné nástroje jsem ale viděl dobře, přestože už jsem hrál asi deset let a sledovat jsem je tím pádem nemusel.

Nakonec mi zrak zamával na rozloučenou takřka úplně. V naprosté tmě existuje ladička, podle které naladím kytaru, protože její zelené světlo je tak ostré, že ho zaregistruji. Ale červené indikující, jestli jsem pod nebo nad, to už je na nic... tedy pro mě. Stejně ale táborákovou kytaru ladím podle ucha. Mám docela slušný hudební sluch. Na mistry hudby nemám a asi nikdy mít nebudu, ale stačí to na to, abych zhruba naladil a hrál. To pomáhá při zapamatování akordů, protože hudba má své logické souvislosti a postupy. A když je zkrátka cítíte, jde to líp.

A že nevidím na nástroje? Většinou to není potřeba. Vím, jak jde stupnice, kvintový a kvartový kruh a většina nástrojů je prostě uspořádaná takhle. Jsem moc rád, když si můžu vzít do ruky nějaký nový hudební nástroj, ale je to spíš zvědavost, než snaha se naučit na něco nového. Tam raději zůstanu u toho, co už tak nějak ovládám. Už jsem zkoušel různé bicí nástroje a perkuse, drnkací, dechové žestě i dřeva, klavír i kostelní varhany a vše možné. Z větších skupin mi chybí jen smyčce, které jsem nikdy ani nedržel v ruce. Jak ale říkám, je to spíš zvědavost a chuť to zkusit.

Takže asi takhle je to s hraním poslepu. Hodně si člověk musí pamatovat (proto když se učím novou písničku, často zapomenu na nějakou starší), něco je o cviku, něco o hudebním sluchu. Koneckonců, oči při hudbě nejsou ten nejdůležitější orgán, což je také důvod, proč ji mám teď ještě radši než dřív. Snad jsem vám to poněkud přiblížil, kdyžtak se doptejte v komentářích a na viděnou příště!

Diskuze