Počet zobrazení této stránky: 195

Jak to chodí s bílou holí - co jste možná netušili

Je čas se v jedné z mých hlavních sekcí posunout od elektroniky do života ve fyzickém světě. Pro začátek jsem si připravil článek o tom, jak se nevidomí a slabozrací lidé orientují venku v prostoru. Abych totiž řekl pravdu, to je jedna z velkých výzev, pokud vám zrak neslouží na sto procent. Koneckonců, když narazíte na nepřístupný web, je to smůla, ale prostě jen zařadíte zpátečku a hledáte jinde. Když narazíte na špatně postavený sloup, docela to bolí a zpátečka s tím v danou chvíli už moc nenadělá.

O tom, co dělat a nedělat, pokud potkáte osobu s bílou hůlkou jen tak na ulici, jsem začal na YouTube vydávat celou samostatnou sérii písniček Kouzla bílé hůlky. V každé z nich je zahrnuto jedno z klíčových pravidel, která se z mého pohledu pro pomáhání zrakově postiženým hodí. Není to samozřejmě dogma, ale můj subjektivní dojem. V každé písničce je sice i část s vysvětlením pravidla a poučením, ale v tomto článku bych rád vysvětlil příčiny, proč vlastně nevidomý potřebuje to či ono. Většina z toho totiž plyne ze způsobu, jak se člověk s bílou holí po ulici vůbec pohybuje.

Úplně na úvod jedna zajímavost: Existují dva typy bílých holí. Signalizační a orientační. Signalizační je kratší, tenčí a na konci nemá tak velkou bambuli. Slouží hlavně k tomu, aby signalizovala (překvapení) okolním lidem, že dotyčný špatně vidí. Většinou ji nosí lidé, kteří mají větší zbytky zraku a dovedou se třeba orientovat podle okolních budov nebo jiných objektů. Já osobně ji mám z různých důvodů taky, i když na přímém denním světle jsem prakticky nevidomý. Druhým typem je hůl orientační. Ta je tedy logicky delší, pevnější a s větší bambulí, aby nezapadávala do malých dírek a kanálů. Ta slouží i k osahání okolního terénu a jako varování před překážkami. Samozřejmě i se signalizační holí jde dělat totéž, ale je to někdy méně praktické. Pokud se ptáte, proč tedy nosím signalizační, tak důvodů je vícero, ale ten hlavní je asi skladnost. Menší a tenčí hůl jde snadno složit a zavěsit třeba za pásek. Existuje několik technik, jak s holí pro orientaci pracovat, ale to si necháme zase třeba na jiný článek. Teď už pojďme rovnou na to, jak se s takovou hůlkou obecně chodí.

V první řadě je prakticky nemožné bez zraku delší cestu udržet směr "rovně". No vážně, zkuste si to. Zavřete oči a zkuste přejít rovně jen místnost. Povedlo se vám to? Gratuluji. Ale jít tak sto nebo víc metrů už je nadlidský výkon. A možná kdekdo z vás neuspěl už na těch několika metrech doma. Proto bílá hůl může plnit funkci hledání správného směru. Poklepem nebo drhnutím o nějakou linii si jde udržovat ten správný. Nejčastěji třeba o zeď budovy, plot nebo trávník, v horších případeh o obrubník silnice (to by se z bezpečnostních důvodů nemělo, ale někdy zkrátka nemáte na výběr) . Ve městech pak existují i umělé vodící linie - můžete si jich všimnout na chodnících. Jsou to ty dlaždice s jinou barvou a vystouplými tečkami. Těch se dá pro udržení směru držet jak holí tak nohama, pokud nemáte příliš tlusté podrážky. Správně by asi půl metru na obě strany od této linie neměly být žádné překážky a jediná věc, která smí linii narušit je semafor, ke kterému má umělá vodící linie vést. Chyby v projektech, nemyslící obchodníci se svými tabulemi a dělníci, kteří netuší, k čemu ty dlaždice jsou, ovšem bohužel až příliš často způsobují, že toto v praxi není pravda. Proto třeba já osobně po neznámých umělých vodících liniích postupuji raději stejně opatrně jako podél neznámého plotu. Když tedy vidíte někoho s bílou holí, jak je na kraji chodníku a máte tendence ho usměrnit doprostřed, nijak mu to nepomůže, protože tam se obvykle nemá čeho holí držet a "rovně" prostě delší dobu jít nezvládne.

Velkou pomůckou při chůzi jsou samozřejmě i uši. Lidé si často neuvědomují, co všechno slyší. Narozdíl od očí, uši vám dají vědět i o tom, co je za rohem. Auta, ale třeba i jízdní kola jsou slyšet. Možná si to neuvědomujete, ale slyšet je skutečně dost. Velkou překážkou tedy jsou hlučné silnice, buldozery nebo sbíječky a sekačky trávy. Jakmile jste odkázaní jen na hmat, je to o poznání těžší. I kroky lidí, listí stromů nebo odraz zvuku hůlky od stěn mohou dát člověku velmi dobrou představu o tom, co se kde nachází. Zejména ve známém prostředí je pak velmi snadné si domyslet, kde se vlastně přesně nacházíte. Lidé se mě často ptají, jestli se se zhoršením zraku sluch zlepší. Osobně nemám ten dojem. Já se ho jen naučil lépe využívat, ale o žádné nadpřirozené smysly určitě nejde.

A jaké překážky jsou pro lidi s omezeným zrakem nejzrádnější? Myslím, že většina se nás shodne: Cedule a pergoly trčící ze zdi do boku do ulice. Ty totiž nenasaháte holí, neuslyšíte a první zmínku o nich zpravidla zjistíte, když do nich vrazíte hlavou. Osobně bohužel dodnes netuším, jestli těmhle záludnostem jde nějak předcházet.

Dnešní článek zakončím ještě jedním velkým tématem: výběrem trasy. Popravdě, to je často výzva úplně největší. S holí, sluchem a v mém případě za určitého světla i zbytky zraku si jde poradit dobře, ale najít v cizím prostředí správnou trasu, to je někdy oříšek. Tady se obloukem vrátím k technologiím, protože v dnešní době je neuvěřitelným pomocníkem chytrý telefon s GPS. I obyčejné Google mapy mohou pomoci, ale existují i speciální GPS aplikace pro zrakově postižené. Na druhou stranu, jejich funkčnost není dokonalá a mě osobně dává práce s nimi docela zabrat už proto, že GPS čip v mém telefonu má přesnost cca tak dvaceti metrů, což pro pěší navigaci leckdy není to pravé. Navíc žádná GPS aplikace vám nesdělí, po které straně silnice máte jít, kde je ozvučený semafor nebo že je na chodníku lešení. Přestože tedy dovedu najít sám i úplně novou trasu, nejlepší v tomto ohledu je asi pomoc někoho vidícího. Stačí i použití Google Street View a projití trasy předem s někým blízkým nebo podrobný popis cesty od někoho, kdo daná místa zná. To pomůže nejvíc. Ale i tak se mi už Nejednou stalo, že jsem byl opět odkázán na pomoc místních, jelikož realita se od map v telefonu a počítači někdy liší až příliš.

Doufám tedy, že jste si utvořili představu o tom, jak se s bílou holí zhruba chodí, resp. jak ji používám já, protože každý člověk má trochu jiný styl využití. Základy jsou ale velmi podobné a důležité poučení je jedno: Ať tak či onak, člověk s bílou hůlkou nikdy nechodí po ulici tak jako osoby vidící. Odlišnosti se vždycky najdou a je dobré na to pomyslet, než na dotyčného začnete z dálky halekat nebo hůř, když ho z ničeho nic popadnete. Ale o těchhle a dalších faux pas třeba někdy jindy nebo v mé již zmíněné sérii písniček na Youtube. Na viděnou příště!

Diskuze