Počet zobrazení této stránky: 202

Nepřítel číslo jedna? Zapomnětlivost!

Nedávná událost mě přivedla na téma nového článku do hlavní sekce blogu. Jak jste asi poznali z nadpisu, rád bych se zmínil o tom, proč je zapomínání jednou z největších lapálií, se kterou se musí zrakově postižená osoba vypořádávat - v mém případě občas i několikrát denně. Teď nemluvím o zapomínání schůzek, úkolů nebo jmen - v tom jsme na tom asi stejně jako všichni vidící s děravou hlavou. Ale jde tu hlavně o zapomínání věcí.

Abych to lépe přiblížil, tak k té příhodě: Seděl jsem takhle v parku na lavičce se svou přítelkyní a užíval si jakž takž příjemné podzimní počasí. Hůl jsem složil a měl jsem za to, že jsem si ji připnul k pasu... samozřejmě mylně. Ve skutečnosti jsem ji v zápalu rozhovoru jen položil vedle sebe. Modří už vědí, že? Když jsem vstal a vyrazil dál na procházku, ani jsem na ni nepomyslel. Naopak jsem si užíval, že držíce se za ruku, vypadáme jako každý jiný zamilovaný pár a nikdo na chvíli nepozná, že vlastně nevidím. Jenže lidí přibývalo a je těžké se mnou mezi nimi kličkovat, když mají pocit, že se jim přeci vyhnu stejně dobře jako oni mě. A tak jsem sáhl pro hůl a ejhle - nikde nic. Po delším pobíhání po parku a procházení laviček jsme ji nakonec našli, takže příhoda má šťastný konec (ono kdo by taky kradl bílou hůl), ale někdy to tak nebývá.

Samozřejmě tu jde o dvě věci. Jednak - jak je patrné i v této historce - nemůžu se prostě ohlédnout a během zlomku vteřiny zjistit, jestli jsem náhodou někde něco nenechal za sebou ležet. Proto třeba ve vlaku nebo autobuse před odchodem rukama vždy projíždím sedačky a police, i když jsem tam třeba (domněle) nic neodkládal. Nejednou mi to zachránilo sluchátka nebo drobné věci, které mi vypadly z kapes. Samozřejmě byly i situace, kdy jsem na to ve spěchu zapomněl a jako na potvoru jsem tam něco nechal.

Druhým problémem je hledání takových věcí. I když odložím telefon na nějaké místo, které je jasně viditelné, tak pokud zapomenu, kde to bylo, můžu převrátit byt vzhůru nohama a telefon si bude dál v klidu ležet třeba na botníku všem na očích. Potíž je, že běžně ho tam nedávám, takže proč bych u všech ďasů prosahával botník? Kdokoliv vidící by se prostě rozhlédl a telefon viděl. Když ale není nablízku vidící osoba nebo někdo, kdo by mě prozvonil, je tohle nepříjemné. Nemusím asi podotýkat, že zejména po ránu, kdy je člověk rozespalý, právě třeba telefon mrskne někam naprosto nelogicky a v polospánku si to neuvědomí, což ho stojí potom hodně času a úsilí a někdy i zpoždění na cestě do práce.

Myslím si sice, že zapomnětliví vidící jsou na tom do značné míry podobně, ale přeci jen rychlost hledání očima je o dost vyšší než rychlost hledání hmatem. Nehledě na to, že předměty mohou být "schované" i uprostřed stolu, který nepřejedu rukou nebo na podlaze uprostřed místnosti. Jaké jsou vaše zkušenosti s hledáním zapomenutých věcí? Třeba zjistím, že v tom nejedu sám a mám to opět stejně jako všichni. Dejte mi vědět a na viděnou příště!

Diskuze

Mates

Mates

Nela