Počet zobrazení této stránky: 231

Přišel jsem, viděl jsem a nevěřil vlastním očím

Fanoušci galských hrdinů z oblíbeného komixu jistě vědí, odkud jsem si vypůjčil název dnešního článku. Hlavní jeho pointou ale bude zejména ta poslední část. Výraz "nevěřit vlastním očím" se používá celkem běžně. Všichni víme, co to prostě znamená. Napadlo ale někoho, jaké to je, když se vám to děje doslova? Mě zrovna nedávno.

Bylo to na ulici a mířil jsem po známé trase domů. Je zima, takže město bylo zasypané lehkým bílým popraškem, který na chodnících a silnicích roztál. Šeřilo se, což jsou pro mě ideální světelné podmínky, abych mohl jakž takž využít zbytky zraku. V praxi jsem tedy celkem slušně viděl, kde zhruba končí chodník a začínají bíle posypané trávníky kolem něj, zejména tam, kde jsem okolí znal a tušil, kde je hledat. Blížil se kruháč a já právě věděl, že mám hledat, jak trávník uhýbá doleva a obíhá ho. Měl jsem v úmyslu jít podél něj až k přechodu. Zahlédl jsem cosi bílého, domyslel si, že je to ono, uhnul doleva a jen hůlka v ruce mě zastavila před srážkou se sloupkem. Byl jsem špatně. Po chvíli zkoumání jsem zjistil proč - oči zahlédly něco jiného bílého. Hádám na půlící čáru mezi chodníkem a cyklostezkou nebo nějaký zbyteček sněhu na chodníku. Rezignoval jsem tedy na zrak, soustředil se na hůl v ruce a v klidu došel.

Napadlo mě ale, jak je zákeřné mít zbytky zraku. Je to přesně v názvu dnešního článku. Občas něco vidíte, ale nikdy si nemůžete být jistí, že to, co vidíte, je přesně tím, čím se vám to zdá. Prostě mozek je šikovný nástroj a domýšlí si spoustu informací. Bohužel, když jste prakticky nevidomí, domýšlí si občas naprosté nesmysly. Je to zvláštní pocit. Na jednu stranu jsem rád, že nemám úplně černo a občas zahlédnu světelné body nebo výrazně kontrastní plochy. Ale vidím opravdu to, co si myslím, že vidím? V šeru nebo mírném osvětlení vidím nábytek u sebe v bytě nebo obrysy postav, se kterými mluvím. Jenže tahle příhoda mě donutila zamyslet se, jestli i tohle není tak trochu bluf mého mozku. Vždyť vím, že tam ty věci a ti lidé jsou, tak co když si je jen představuji podle toho, jak si pamatuji, že zhruba mají vypadat? A protože občas mi kvůli neschopnosti zaostřit na bod ujíždějí oči, nemůžu si být jistý ani pohybem - pohnul se dotyčný nebo moje oči?

Nějakou dobu jsem o těch otázkách přemýšlel a došel jsem k dvojímu závěru. Jednak to pozitivní - chci vidět zkrátka to, co můžu. A je mi jedno, jestli je to obraz mého mozku nebo obraz z mé pochroumané sítnice. Je milé prostě občas něco zahlédnout. Ale na druhou stranu v situacích, kdy jde o něco důležitého musím brát zbytky zraku vždy jen jako doplněk k tomu, co vnímám ostatními smysly. Dokud je to totožné, není problém. Pokud vidím něco, co mi hlava nebo jiné smysly říkají jinak, mají ostatní smysly přednost. Jak mě překvapilo, když jsem při nedávném rozhovoru s bráchou, coby skoro dostudovaným leteckým technikem, zjistil, že piloti se už dlouho učí totéž - pokud tvoje oči říkají něco jiného než přístroje, vždycky věř přístrojům. Dlouho už opakovaná poučka o tom, že náš mozek se rád nechává ošálit i zdravýma očima.

Takže závěr je celkem kladný. Jsem vlastně skoro jako pilot řídící komplikovaný stroj... tedy svoje tělo. A pokud moje přístroje v podobě bílé hole, hmatu a sluchu nebo jiné kompenzační pomůcky tvrdí něco jiného než oči, vždycky věř přístrojům. TO zní dobře. A zbytky zraku si mile rád nechám na dokreslení situace a užiju si vše, co vidí s klidem, že je vlastně jedno, jestli jde o skutečný obraz nebo fantazii. Problém s výrazem "nevěřit vlastním očím" vyřešen. Mějte se krásně a na viděnou příště!

Diskuze