Počet zobrazení této stránky: 285

Přírodní instinkt

Povídka o jednom z mých nejoblíbenějších druhů ve fantasy vůbec. Kdysi jsem ji publikoval se slušným ohlasem na jednom amatérském spisovatelském serveru, tak třeba se bude líbit i vám. Je laděná lehoulince hororově, takže opatrně, pokud to není váš šálek kávy. Pokud naopak ano, nebuďte zklamaní, tak strašidelné to zase není.

Bylo krásné babí léto. Slunce už se téměř celé schovávalo za obzorem a jeho poslední paprsky způsobovaly, že všechno ve městě teď vrhalo dlouhé stíny. Vítr si pohrával s prvním spadaným listím a barevné koruny stromů ševelily své písničky. Ve vzduchu bylo ještě cítit vodu, jak celé odpoledne pršelo. Tu přeháňku teď už připomínaly jen kaluže v ulicích, ve kterých se odrážela jasně modrá obloha.

Dana rychlým krokem procházela jednou z okrajových čtvrtí. V blůze a v punčocháčích pod krátkou sukní jí byla trochu zima, ale s tím si hlavu moc nelámala. Brzy se zahřeje. Už za chvíli zase bude mezi svými. Těšila se. Ještě před rokem by se toho bála. Bylo to největší utrpení, které musela snášet. Ale teď, když našla svůj druh, to bylo úplně jiné. Nebyla v tom sama. Stačilo dojít za město do lesa a byla volná. Obklopená stejnými jako ona a ještě ke všemu se svým nejdražším. Usmála se. Tak úžasné stvoření. Milovala ho celým srdcem. Ukázal jí smysl. Bylo tak nádherné s ním být, hrát si a lovit. Tak překrásné chvíle si ještě donedávna během „jejích nocí“ – jak jim trochu s nadsázkou říkala – nedokázala ani představit.

Zahnula za roh do liduprázdné ulice, na jejímž konci se asfaltová silnice měnila ve vyšlapanou pěšinku směřující přes louku do lesa. Zapadající slunce jí právě úplně zmizelo za horizontem. Už nebylo moc času. Za chvíli vyjde měsíc. Přidala do kroku. Musí být pryč od domů a lidí. Vítr jí čechral havraní vlasy. Už začínala cítit vliv nastávající noci. Měla ráda tyhle krátké chvilky, kdy už nebyl den, ale ještě se všude nerozprostřela tma. Už cítila to chvění ve svém těle. Nedávná noční můra se stávala slastí. Nádhernou písní svobody. Na zlomek vteřiny její úsměv vystřídal ustaraný výraz. Začíná už myslet jinak i ve své normální podobě? Vážně jí to vlezlo do hlavy? Když se občas sledovala v zrcadle, viděla ve své krásné lidské tváři zvířecí rysy. Mohla to být jen její fantazie, ale co když ne? Teď si s tím nechtěla lámat hlavu.

Najednou za sebou zaslechla kroky. Co nejnenápadněji se ohlédla a zjistila, že pár metrů za ní jde nějaký muž. Zamračila se. Nikdo by ji neměl moc vidět. Už tak stačilo, že ji někdo mohl zpozorovat z okna. Co tady ten chlap dělá? Všiml si, že se na něj dívá a přeměřil si ji pohledem, ze kterého jí nebylo ani trochu dobře. Uvědomila si, že ho už viděla předtím. V centru města kolem něj prošla chvíli poté, co vyrazila ven. Přidala radši do kroku. Neměla času nazbyt.

Jenže ten muž za ní zrychlil také. Mohl ji sledovat? Nebo to byl jen její stihomam? Šla teď nejrychleji, jak mohla, aniž by se rozeběhla. A přesto se ten podivný člověk za ní stále přibližoval. Slyšela, jak je zvuk jeho kroků stále hlasitější a hlasitější. Znervózněla. Když už byla jen pár metrů od konce ulice, neznámý malinko popoběhl a oslovil ji: „Slečno, nevíte, kolik je hodin?“ zeptal se. Jeho hlas byl hluboký a tak zvláštně chraplavý.

Ani se nezastavovala a jen rychle odpověděla: „Ne, promiňte.“ Napůl už teď běžela, ale ten neznámý s ní pořád držel krok. Znenadání ji doslova chňapl za předloktí. Jeho ruka ji sevřela tak pevně, až to bolelo. Prudce s ní trhl a ona zavrávorala, jak musela rychle zabrzdit.

„Co to děláte?“ vyhrkla rychle a v jejím hlase byl jasně slyšet strach. Jen si nebyla jistá, zda se víc bojí toho muže nebo toho, že nestihne zmizet z města včas.

Neodpověděl. Přitáhl ji blíž k sobě. Cítila, jak smrdí potem. Ještě pořád nedržela balanc. Ten chlapík toho využil a poměrně snadno s ní praštil o zem. Byl mnohem silnější než ona. Zaječela. Při pádu se uhodila hlavou o zem, až se jí zatmělo před očima.

„Ticho!“ ozval se ten muž. Slyšela to jen jako z dálky. Hučelo jí v hlavě po té ráně. Přesto ale cítila alkohol z jeho dechu. Musel k ní být skloněný. Hrubě jí nacpal do pusy nějaký kus látky, až se rozkašlala. Málem se udusila, jak nemohla tu odpornou špinavou věc dostat z úst. Škubla sebou, aby se vysmýkla jeho sevření, ale zrovna v té chvíli ji přisedl ruce na břiše. Snažila se je vytáhnout ven, ale byl příliš těžký. Musel mít snad přes sto kilo. Konečně jí zmizely mžitky před očima. Viděla, jak ten chlap sedí těsně pod jejími prsy zády k jejímu obličeji. Rukama nezmohla nic. Kopala tedy nohama, aby ho nějak setřásla, ale bylo to málo platné. Přitom se marně snažila vyplivnout z pusy ten hadr, aby mohla alespoň začít křičet.

Neznámý muž jí vykasal sukni a prudkým pohybem jí strhl punčochy i s kalhotkami. Měl studené drsné ruce. Škubala sebou a tiskla kolena těsně k sobě, ale on jen popadl její stehna, roztáhl jí nohy a plivl jí do rozkroku. Hrubě ho promnul dvěma prsty. Bolelo to a bylo to odporné. Spolu s otřesnou pachutí toho cáru látky v puse se jí z toho chtělo zvracet. Ale snad tomu bránila čirá hrůza, která ji celou naplňovala.

Násilník si, soudě podle toho, co z téhle strany mohla vidět, rozepnul kalhoty. Pak se pokusil zvednout a přilehnout ji. Povedlo se mu to, ale Daně stačila ta chvilka na to, aby uvolnila ruce a vytáhla z pusy ten hadr. Nahlas zaječela a strašlivě sebou škubala. Jenže oproti tomu silnému chlapovi byla slabounká. Ležel teď na ní. Sebral hadr ze země. Jednou rukou se ho snažil nacpat jí ho zpátky do pusy. Slyšela, jak zprudka oddychuje. Cítila ten odporný dech a pach potu. Stočila hlavu na stranu a zaklonila ji, aby ji nemohl zase umlčet. Křičela z plných plic. Ani nevěděla co. Nebyla to slova. Jen hrůza. Strach.

Snažila se uhnout tomu hadru. Volnýma rukama ho bila do zad. Nevypadal, že by mu to moc vadilo. Spíš naopak. Jak zaklonila hlavu, zahlédla, že na obloze vychází měsíc. Úplněk! Právě v té chvíli se celý vyhoupl nad obzor. Odrazil se v jejích očích jako ve dvou zrcadlech. Najednou ztuhla. To útočníka zmátlo. Dokonce se také na okamžik zarazil ve svém snažení ukojit na ní svoje touhy.

Dana věděla, co se teď stane. Znala to velmi dobře. Asi na vteřinu měla pocit, že má celé tělo v jednom ohni. Jako by dostala křeč do každičkého svalu, co v těle měla. Někdy se toho bála. Tentokrát to ale bylo téměř vysvobození. Škubla sebou tak prudce, až ze sebe shodila i tak těžkého muže. Už je to tady. Vykřikla malinko, jak ji naplňovala čirá bolest. Pak ucítila, jak se celá mění. Na kůži ji během okamžiku vyrostla hustá srst. Zorničky se jí prudce rozšířily, takže najednou viděla všechno mnohem světleji a jasněji. Kosti v těle se deformovaly. Nehty se měnily v drápy. Zuby v puse se staly tesáky. Po třech nebo čtyřech vteřinách bylo po všem. Dana se vymrštila, napůl hnána doznívající bolestí z přeměny. Vztyčila se nad překvapeným útočníkem, který se z ničeho nic stal najednou kořistí. Cítila ho. Teď ji lákal. Věděla, že je vyděšený. Viděla, jak se začíná strachy třást. Slyšela jeho zrychlený dech. Nahrbila se a připravila k útoku. V hlavě jí vyvstal základní instinkt šelmy. Tak snadná kořist, která jí ještě ke všemu před chvílí dokonce ubližovala. To nemohla nechat jen tak.

Vrhla se na něj. Za chvíli bylo hotovo. Na zemi zůstala jen krev, roztrhané cáry oblečení a zubožená mrtvola muže, ze které teď zuby odtrhávala kusy chutného masa. Bylo to tak nádherné. Tak osvobozující. Nikdo jí nesmí ubližovat!

Odněkud se ozvalo mohutné vytí. Volali ji. Nebyla s nimi a oni se po ní sháněli. Jasně v tom sboru slyšela hlas svého vyvoleného. Napřímila se na zadních a hlasitě jim odpověděla. Oni nevěděli, že dnes začala lovit bez nich. I když to byla vlastně obrana. Lidské maso neměli každý měsíc. Teď ale musela ke smečce. Nechala tělo ležet na ulici a rozeběhla se za svými druhy.

Diskuze