Počet zobrazení této stránky: 283

Spící kráska

Nedávno jsem procházel svoje staré povídky a našel tam tuhle pohádku. Tak jsem si říkal, že navzdory tomu, že jsem tehdy viděl v podstatě normálně, nějak se na tenhle blog docela hodí. Užijte si ji.

Saemon stál na kraji velké jeskyně, jejíž vchod před několika minutami našel. Bylo to úmorné hledání. Mnoho let sháněl řeči, četl v knihách, hledal indicie, ale teď… Konečně stál na místě, kde chtěl vždycky stanout. Na místě, kde vždycky toužil být. Byl v jeskyni, kde se za třemi překážkami měla podle dávných bájí skrývat krasavice za trest navždy uspaná bohy. Měla tam spát a čekat na svého vysvoboditele, s nímž by měla dožít zbytek svého života, do té doby ne příliš dlouhého. Pykala tam za svoji sestru, která ji údajně předala bohům jako cizoložnici, aby zakryla svoji nevěru. Když pak bohové přišli na to, jak to ve skutečnosti je, tak ačkoliv její sestru stihl o to krutější trest, nemohli už s jejím prokletím nic dělat.

A ona tady čekala už desetiletí nebo století. Čekala, až se najde muž, který ji vysvobodí. A teď tu byl on. Stál tu a musel překonat poslední tři překážky, které ho od ní podle legend dělily. Neznal je. Věděl jen, že jimi může projít pouze muž. Žena by na nich uvízla nebo by zemřela. Hledal nějakou známku cesty dál, ale stěny jeskyně se zdály být neporušené. Nikde trhlina, natožpak větší otvor.

Po několika hodinách důkladného pátrání našel ve stěně jeskyně prohlubeň ve tvaru dlaně. Přitiskl do ní svou ruku a ve skále se objevila štěrbina, která se roztrhla v průchod. V další o něco menší jeskyni se najednou rozsvítily louče a osvětlily nápis přímo naproti jemu: „Pouze ten, kdo čistý jako nevinná sestra je, může zde projít. Hledej cestu k odpuštění a snad i ty jednou projdeš.“

Saemon se zamyslel. Aby se na tohle místo dostal, musel přečíst nejednu knihu o legendách, božských překážkách, nástrahách dobrodruhů, temných nápisech a mnoha dalších věcech. Několikrát si nápis přečetl. Poměrně rychle našel jeho smysl. Odpuštění. To bylo nejhlavnější slovo. Odpuštění může dosáhnout jedině pokorou před bohy. Poklekl tedy a poslušně sklonil hlavu. S lomozem se před ním otevřel průchod dál.

Stál tam v podobné místnosti jako byla ta předchozí. Jen nikde nebyl žádný nápis a před ním byla několik metrů dlouhá a mnoho mil hluboká propast. Stěny zde byly hladké a nebyl žádný způsob, jak by se dala propast přeskočit. Saemon ale věděl o co jde i teď. Stezka víry a odvahy. Musel věřit bohům, své víře a mít dostatek odvahy, aby udělal smělý krok přímo do propasti. Kdo byl hoden projít, tomu se pod nohama objevil můstek.

Chvíli se zarazil a poskládal si v hlavě myšlenky. Byl už skoro u svého cíle. Potřeboval jen přejít tuhle propast a nějak vysvobodit onu krásku. Byl blízko. Moc to chtěl. Zhluboka se nadechl a udělal krok vpřed. Ani na okamžik nezauvažoval o tom, že by se mohl zřítit do propasti, a to mu zachránilo život. Pod nohama se mu objevila pevná lávka, po které se snadno dostal až na opačnou stranu propasti. Rychle vběhl do další části jeskyně.

A tam ji spatřil. Ležela na zádech na posteli uprostřed poslední kruhové místnosti jeskyně. Vlasy měla rozpuštěné na polštáři, oděná byla celá v bílém a hrudník se jí lehce nadzvedával, jak oddychovala. Byla ještě krásnější, než si kdy představoval. Všechny jeho smysly se upjaly k ní. Zaplnila jeho hlavu. Neměl oči pro nic jiného. Nevšiml si, že podél zdi leží několik koster. Že některé drží v kloubech prstů sevřený nůž. Neměl na nic takového čas. Byl u svého vysněného cíle.

Rychle doběhl k loži a poklekl u něj. „Jsem tu. Jsem u tebe, má krásko,“ špitl polohlasem. Opatrně se k ní naklonil a políbil ji na rty. Nic se nestalo. Opatrně ji objal. Šaty měla snad z jemnější látky, než je nejdražší hedvábí. Její kůže byla hebká a hladká. Cítil její dech. Pohladil ji po vlasech. Byly tak nádherné na pohled i na dotek. Hlava se mu točila. Byl u ní! Byl tu! Jak ji probudí? Jak?

Kráska se najednou pohnula a položila mu ruku na záda. Začala ho pomalu hladit. „Jsi vzhůru?“ zeptal se Saemon tiše. Neodpovídala, jen ho dál tiše hladila. Stále plynule oddychovala. Byla tak krásná. Zdálo se mu, že v životě nebyl tak šťastný. A přece tak toužil ji vzbudit. Byl bezmocný. Co měl dělat? Hodiny, snad dny tam tak ležel a zoufal. Dívka ho stále vytrvale hladila po zádech. Byl šťastný a zoufalý. Chtěl, aby se probrala. Moc chtěl. Začínalo mu být do pláče: „Jak můžeš pořád spát?“ vzlykal, „bohové! Copak nemáte se mnou slitování. Jsem tu. Našel jsem ji. Chci ji vysvobodit. Proč mi ji upíráte. A ke všemu ta její ruka, co mě hladí. Raději snad aby mi vyrvala páteř z těla než tohle!“

Vtom se jeden z dívčiných prstů, aniž by se ona sama probudila, z nenadání zaryl hluboko do spodní části jeho zad. Lekl se tak, že ani necítil bolest. Zachytila spodek páteře a jedním pohybem mu ji odzdola nahoru vytrhla ze zad. Saemon se bezvládně zhroutil k zemi. Dívka upustila vytrhnutou páteř, složila si ruce na břicho a klidně spala dál.

Jen o pár let později stanul v té samé jeskyni jiný muž jménem Rael. Podobně jako Saemon i on dlouho toto místo hledal. Za stejným účelem i on vypátral tuto jeskyni, aby čelil třem božským překážkám a našel spící krásku. Vchod do druhé místnosti našel rychle. V té poklekl a odříkal bohům motlitbu. Moc si přál krásku najít. S rachotem se mu otevřel průchod dál a on bez jediného zaváhání přeběhl propast v další místnosti.

A tak se i on dostal k loži oné krasavice. Okamžitě ho okouzlila. Každého muže by musela. Ten krásný obličej, ty rty, dlaně a prsty. Celá v bílých šatech, symbolizujících její nevinnost. Bylo mu to jasné. Nikde předtím nenašel, jakým způsobem ji má vysvobodit, ale tušil, že to může udělat jedině láska. Co jiného by mohlo zrušit boží hněv než dostatek víry a lásky? Přišel k posteli a jemně krásku políbil na rty. A opět se nic nestalo. Spala dál, jako by tam vůbec nebyl.

Nechápal to. Stál tam. Oddaný jen jí a víře ve své bohy. Koukal na ní. Neměl oči pro nic jiného. Ani pro kostry okolo včetně té Saemonovy bez páteře těsně u krásčiných nohou. Nic z toho neviděl. Dlouho tam klečel u té dívky. Modlil se, prosil bohy o smilování. Toužil ji mít. Chtěl, aby byla s ním. Chtěl ji udělat šťastnou. Věděl, že by s ním šťastná byla. A jak dny plynuly, slábl a rozum mu začínal vypovídat. Začínal šílet. Už nemohl žít. Nemohl, dokud se ta kráska nevzbudí a nebude s ním. To jemu má patřit! On s ní má být! On ji našel. On ji vysvobodí. Ještě chvíli tam takhle uvažoval, když nakonec ztratil schopnost uvažovat úplně. Nemohl tam déle být. Nemohl se dotýkat té krásky. Vlasy měla jak prameny potoka, šaty hebčí než pavoučí sítě, kůži jemnější na pohlazení než ranní vánek. A stejně ji nemohl mít! To nebylo spravedlivé! On ji musí mít! A jestli ne, tak nikdo jiný taky ne! Vytáhl z pochvy u pasu nůž a vrazil ho krásce rovnou do hrudi. Na bílých šatech okamžitě rozkvetl rudý květ a začal se pomalu rozšiřovat.

Rael ustrnul. V němém údivu hleděl na to, co udělal. Jak mohl poranit něco tak nevinného. Tak čistého! Nenáviděl se. Vytrhl nůž z dívčiny hrudi, jako by chtěl napravit co udělal a vzít to zpět. Pak ho v zoufalosti vrazil do svého srdce. Do srdce, které nechal celé jen pro ni. Jen pro tu, kterou teď zranil. Ještě když umíral, cítil vztek na sama sebe.

Sesunul se k zemi a na jeho tělo skapala dívčina krev z rány, kterou jí udělal. Úplně všechna. Na šatech nezůstala ani skvrnka. Rána i látka se zacelily, krev odtekla a dívka bez jediné známky toho, že by se něco stalo tiše spala dál.

Mnoho a mnoho let uběhlo od té doby. Až jednoho dne nad okolím jeskyně zuřila divoká bouřka. Tou dobou šel okolo vchodu do jeskyně mladý ale slepý chasník Arnis. A že počasí bylo opravdu špatné, hledal nějaký úkryt. Po chvíli hledání po okolí nahmatal vchod do této jeskyně, a tak se schoval tam. Udýchaně vlezl dovnitř a opřel se unaveně o stěnu. K jeho údivu se ale kámen pohnul a posunul. Po hmatu prošel do další jeskyně a celou ji prohmatal. Pochodně na stěnách ho zarazily, ale nic dalšího nenašel. Sedl si tedy na zem a čekal, až bouřka přejde.

Po chvíli čekání si uvědomil, že v jeho chalupě je teď samotná jeho matka. Sepjal ruce a prázdnýma očima pohlédl nahoru: „Bohové! Prosím, ať ta bouře brzy přejde. Bojím se o svou matku, je doma sama.“ Zašeptal tiše. Vtom zaslechl, jak se s rachotem otevřel průchod dál. Netušil, co tam je, ale zvědavost mu nedala. Pomalu kráčel dál.

Pořád šel jeskyní dál, až jeho nohy na něco narazily. Cosi tam leželo na zemi. Sehnul se, aby to ohmatal. Se zděšením si uvědomil, co to je. Ležela tam kostra. „Je tu někdo?“ zeptal se nahlas. Nikdo se neozval. Pomalu šel dál a cestou nalezl ještě další kostry.

Pak najednou nasahal tělo. Dívčí tělo. Byla tohle snad nějaká stará obětní síň? Byla ta dívka také mrtvá? Přitiskl hlavu na její hrudník, aby to zjistil. Okamžitě věděl, že jen spí. Hrudník se jí zvedal, jak dýchala a slyšel, jak jí bije srdce. Tlouklo pravidelně a znělo mu jak zvon z vesnice, když oznamuje ráno. Něco ho nutilo tu dívku probudit. Tady by přeci neměla být. „Slečno, spíte?“ otázal se opatrně. Dívka dál spala.

Seděl tam u ní dlouhou dobu. Bouře venku už ustala, ale on měl o dívku starost. Když už se dlouho neprobouzela, pokusil se s ní zatřást. Nic. Pořád spala. Naklonil se k ní a opatrně ji políbil na rty.

Dívka otevřela oči. Dívala se mu do tváře a na rtech se jí mihl úsměv. Když viděla Arnisovy oči, tušila, o co jde: „Jsi slepý, že?“ řekla hlasem, který byl nádherný a zvonivý. Arnisovi se okamžitě zalíbil.

„Ano slečno,“ přikývl opatrně, „jsem Arnis, chasník. Co zde děláte?“

Kráska mu vysvětlila celý svůj příběh. Arnis seděl a pozorně naslouchal. Když skončila, nastalo v jeskyni ticho. „Děkuji ti za vysvobození. Pojď, vyvedu tě ven z tohohle strašného místa.“ Vzala Arnise za ruku a odvedla ho ven na bílý den. Bouřka už byla ta tam.

„Děkuji ti,“ usmál se Arnis, „jsi hodná.“

„Děkuji. Jmenuji se Evelina,“ usmála se dívka a políbila Arnise, „a ty jsi jediný, koho má krása, kterou mi bohové dali, nezmámila natolik, aby mě skutečně miloval srdcem. Ptám se tě proto: Chceš, abych s tebou zůstala?“

Arnis se usmál: „Moji odpověď znáš. Sama jsi řekla, že moje srdce po tobě volá. Ale jde i o tebe. Nebude ti vadit život s obyčejným chasníkem? A ještě navíc slepým? Máš to zapotřebí? S tvojí krásou můžeš mít koho chceš.“

Evelina místo odpovědi jen chytila Arnise za ruku. Oba se mlčky vydali do jeho chalupy. A tak spolu oba dožili šťastný život. Oba našli svoji lásku nezkreslenou vnějším dojmem a vzhledem. Nezkaženou legendami nebo okouzlujícími vjemy. A snad i další si vezmou ponaučení z tohoto příběhu a budou hledat skutečnou lásku na pravém místě, než aby podlehli lákavým a třpytivým napodobeninám, které se rozpadají pod rukama nebo nevedou nikam.

Diskuze

Mates

Hrabě Drákula