Počet zobrazení této stránky: 184

Showdown - Pálka, míček a páska přes oči

Právě se vracím po dlouhé době ze showdownu, takže jsem si řekl, že by možná stálo za to tenhle sport, o kterém jsem se už tady zmiňoval v předchozím článku, rozebrat trochu podrobněji. Na přelomu června a července mě totiž čeká turnaj s mezinárodní účastí, tak jsem se chtěl trochu rozehrát, aby to nebyl zas až takový propadák. Popravdě, jestli to půjde jako dnes, bude to důstojné, i když zázraky nečekám. Vždyť jsem půl roku nedržel pálku v ruce.

A když jsme u pálky, někteří z vás možná článek o sportech nečetli, takže nejprve stručně k tomu, o jaký sport to vlastně jde. Showdown vznikl původně v Kanadě a jeho druhé pojmenování zní "aplikovaný stolní tenis". Je zde skutečně několik společných prvků, které showdown a ping pong spojují. Oba se hrají na stole, s pálkou a míčkem. Zde ovšem podobnost končí. Zatímco stolní tenis se hraje převážně ve vzduchu s odrazy o stůl, showdown se hraje čistě na stole, který kvůli tomu musí mít mantinely a zakulacené rohy. Na rozdíl od ping pongu má showdownový stůl také dvě branky na kratších stěnách obdélníku. Cílem hry je tedy uhájit vlastní branku a trefit tu soupeřovu. Aby míček nelétal vysoko, uprostřed stolu je deska (vzhledem k ping pongu občas nazývaná také "síť"), která ale začíná několik centimetrů ve vzduchu a hráči se musejí vejít pod ni, nikoliv nad, jak je tomu u stolního tenisu. Pálky jsou obdélníkové, ale materiálem se těm pingpongovým podobají. Ne vždy ale mají vyměkčenou vrstvu, i když to pravidla dovolují. A samozřejmě ani míček není úplně obyčejný. Je větší než ten pingpongový, z tvrdšího plastu a s malými kuličkami uvnitř, aby při kutálení chrastil a hráči ho mohli slyšet... já to vlastně neřekl, že? Kvůli fair play je u showdownu totiž povinná maska přes oči, aby nikdo neviděl nic a hráči měli stejné podmínky. No a to je v zásadě vše hlavní.

Ukázka showdownového stolu

Jedná se o paralympijský sport, tudíž má velmi podrobná a mezinárodně stanovená pravidla. Za každou branku se hráči přičítají dva body. Za každé porušení pravidel jde jeden bod soupeři. Hraje se na sety s cílem získat 11 a více bodů. A podobně jako v jiných sportech i zde musí být rozdíl skóre větší než 1. Takže při stavu 10:11 se pokračuje, a jelikož branka je za 2 body, může se set ještě hodně protáhnout. Obvyklé zápasy se hrají na 2 vítězné sety, na mezinárodní úrovni výjimečně na 3. Podání (tedy klasicky první odehrání výměny) se střídají vždy po dvou gólech/přerušeních hry, kdy se boduje. Může se totiž také stát, že míček uvízne uprostřed (tzv. "mrtvý míč") a podání se opakuje bez přírůstku bodu na jakékoliv straně. Základem podání je vždy právě jednou trefit mantinel na své straně, abyste nemohli mířit přímo na bránu. I tak ale zkušení borci mají velmi rychlé podání a esa nejsou v tomto sportu nereálnou záležitostí.

Porušení pravidel je jako v jiných sportech poměrně dost. nesmíte zkazit podání, Míček nesmíte vyrazit ze stolu, nesmíte trefit středovou desku, nesmíte vložit do stolu jinou část těla než ruku, míček se nesmí dotknout vašeho těla s výjimkou ruky, ve které držíte pálku, nesmíte hrát pálkou v brankovišti - hmatově a pro rozhodčí i kontrastně vyznačené oblasti několik cm kolem branky - nesmíte si sahat během hry na masku na oči, mluvit, vydávat nadbytečné zvuky pálkou, nesmí vám zazvonit telefon ani pípnout hodinky nebo cokoliv jiného a tak dále a tak dále. Za všechna tato a další provinění jde - jak už jsem psal - jeden bod soupeři.

Na turnajích na pravidla samozřejmě dohlíží rozhodčí. Ten musí být (na rozdíl od hráčů) vidící, jelikož někdy jde o milimetry a všechno není slyšet. Jako v jiných sportech má samozřejmě vždy konečné slovo, ať se to hráčům líbí nebo ne. kamerové záznamy, coach challenge nebo orlí oko totiž do paralympijských sportů zatím nezasáhly. A že je někdy náročné hru uhlídat, o tom nepochybujte.

Pokud si totiž teď představujete lehké pinkání s pečlivě plánovanými odrazy, kutálející se míček a tiché ťukání, jste vedle jak ta jedle. Klíčem k úspěchu je mimo jiné rychlost a pořádná rána. Míček při showdownu létá rychlostí někdy až přes 50 km/h, Namísto tichého rachocení jsou slyšet jen rány míčku o mantinely a pálky nebo cinknutí branky. Velké rány nejednou vyrazí míček ze stolu a úhly, pod kterými hrát, musíte mít spíš instinktivně zažité, než je složitě vymýšlet během hry. Pro ilustraci můžu odkázat například na toto video.

Jak už jsem psal, tenhle sport vznikl v Kanadě, ale v současné době se mezi špičku řadí evropské státy jako třeba Nizozemsko, Slovinsko a další. Česká republika si ale nestojí vůbec špatně. Hráčů showdownu není málo a popularita tohohle sportu docela roste. Pokud si ho chcete vyzkoušet, stačí se poohlédnout po nějakém dni otevřených dveří v tyflocentrech nebo různých akcích TJ Zora - za kterou mimochodem aktuálně hraji. Možností je dost a může to být zajímavý zážitek na vyzkoušení. A některé výměny, taktiky a dlouhé bitvy stojí i za divácký zážitek. Showdown je velmi koukatelný sport, takže se nebojte dorazit třeba i na nějaký turnaj a pobavit se. Každopádně to bude nevšední zážitek.

Mějte se krásně, určitě sdílejte článek i odkazy na blog a ozvěte se v diskuzi. Na viděnou příště!

Diskuze