Počet zobrazení této stránky: 298

Zákon smečky

Třetí povídka z vlkodlačího prostředí navazující na příběhy Přírodní instinkt a Ulovit bestii. Užijte si ji.

Noc už se chýlila ke konci. Mohlo být kolem šesté nebo sedmé ráno. Z oblohy mizely hvězdy a plný měsíc se skláněl nad obzor. Země byla pokrytá jinovatkou. Svist! Blesk proletěl nějakým hustým křovím a ostrá větev ho rýpla do boku. Teď nebyl čas myslet na bolest. Už ji skoro měli. Cítil ji. Blízko. Zprava se ozvalo tlumené zavytí – Kulička už byla připravená. Zavětřil. Měli tu srnu v pasti. Měla dojem, že je ztratila... Jak mylné! Další úlovek jen pro ně dva. Věděl už, co dál. Nahrbil se a připravil k prudkému startu. Útočným zavrčením dal Kuličce signál a vyrazil vpřed plně hoden svého jména. Vzduch mu zasvištěl v uších.

Vyřítil se na lesní mýtinu, kde se vystrašená srna snažila dělat, že tam není. Tohle je její konec! Hlasitě zavyl a vrhl se na ni. Prudkým skokem po ní vystartoval. Minul, ale on vlastně ani nečekal nic jiného. Kořist se rozeběhla pryč. Ale přímo do pasti, tak jak to potřebovali. Přímo proti nebohé srně se z roští rozeběhla Kulička a mohutnou ranou ji srazila k zemi. Jak nádherně vypadala, když se celé její tělo takhle najednou vymrštilo k útoku. Zakousla ji a vytrhla jí z těla kus masa.

Blesk zavyl a také se vrhl na kořist. Ještě teplé maso bylo tak jemné a chutné. Kulička spokojeně zavrčela: „Skvělá práce.“

„Jako vždy. Jsi úžasná,“ odpověděl a cpal se horkým masem. V opojení z vyhraného lovu si ani jeden z nich nevšiml, že se k nim přiblížil někdo další.

„Tady tě mám, ty moje krásná bestie!“ ozvalo se za nimi zavrčení. Oba sebou prudce škubli a nahrbili se připraveni zaútočit.

Proti nim stál ale jen další jejich druh. Blesk zavětřil. Tenhle pach znal. Nikdy tohohle vlkodlaka neviděl, ale stejně... „Já už vím, odkud tě znám! Když jsem tě viděl naposled, chcípal jsi na lesní cestě kus odsud! Jak to, žes nevykrvácel?!“ Při těch slovech si stoupl tak, aby se dostal mezi příchozího a Kuličku. Nechtěl nic podceňovat. „ty máš teda odvahu!“

„Jo, to mám,“ drze přitakal příchozí, „jdu si pro kořist, kterou jsem si ulovil.“ Při těch slovech mlsně pokukoval po Kuličce, která se krčila za Bleskem.

„Ulovil?!“ zavrčel podrážděně Blesk, „ulovil!? Byla to sprostá past! Nic než past! Měli tě za to zabít!“

„Ale, ale! Klidni se trochu. Jsem jeden z vás – znáš zákon,“ napomínal ho vlkodlak a zjevně se bavil tím, jak se Bleskův vztek stupňoval, „jestli na mě zaútočíš, v lepším případě tě vyženou. Jestli mě ale zabiješ... Tesák proti tobě pošle celou smečku. Nedožil by ses rána.“

Blesk na chvíli zaváhal. Měl pravdu. Tohle nemohl riskovat. Ale na Kuličku nesmí ten mizera ani sáhnout, to ne! „Nemáš právo na ni cokoliv chtít!“ zahrozil a snažil se vypadat co nejnebezpečněji, „to je jako by sis chtěl nárokovat tuhle srnu! Je naše a jediný, kdo může požadovat díl, je vůdce smečky, tedy Tesák!“

„A kdo to řekl? Jestli mám dost síly, můžu si vzít! Zákony nikdo neurčil. Vyplynuly samy.“ Příchozí se pomalu pohyboval stranou, aby dostal Bleska pryč ze spojnice mezi ním a Kuličkou, ale ten tuhle strategii dobře znal a přesouval se s ním.

„Správně! Jsi nějak moc znalý na čerstvý štěně! Měl bys ale vědět, že já jsem tady ten silnější!“ Blesk už byl vzteklý tak, že sotva držel svoje chutě vrhnout se na toho zmetka na uzdě. Tolik trpělivosti ve své vlčí podobě našel málokdy.

„Ale proč si ji přivlastňuješ? Žádná jiná samice nepatří jen jednomu z nás! A víš dobře proč! Je nás málo. Nemůžeme vzít lidi útokem a nakazit je, takže...“

„Jo to nemůžeme! Víc takových jako ty by nás přivedlo k vyhynutí!“ vyštěkl Blesk a už už se chystal po tom drzounovi skočit.

„Ne, Blesku! Nedělej to!“ vykřikla najednou Kulička, „proto přišel! Zabiješ ho a já budu první, kdo ho musí pomstít! Udělám to a zemřu žalem. Neudělám a zabijí mě s tebou!“ Kulička se na chvíli zarazila. Kde se v ní vzalo tolik úvah? Snad to bylo vlivem blížícího se rána. Každopádně nebylo správné, aby se na sebe ti dva vrhli.

„Nic nechápeš!“ štěkl jen Blesk, a než se stihl kdokoliv jiný jen o kousek pohnout, vystartoval po svém druhovi. Srazil ho k zemi a zakousl se mu do ramene. Šokovaný vlkodlak zavyl.

„Pomoc!“ znělo jeho vytí lesem. Začal se bránit. Škrábl Bleska volnou prackou a udělal mu na zádech hlubokou jizvu. Na chvíli se proměnili ve změť končetin a dvou hlav, která se převalovala na lesní mýtině. Kulička tam jen bezradně stála a nevěděla co dělat. Instinkt vlčice ji radil pomoct Bleskovi toho vetřelce rozsápat na kusy, ale vlčí pravidla chtěla opak – Bleskovu smrt. Pozorovala ty dva a její vlčí rozum tohle dilema prostě nebyl schopen rozhodnout. Chtěla, aby přestali. Nesměli bojovat. Cítila ve vzduchu další krev. Vlkodlačí krev. Jestli se rychle něco nestane, jeden z těch dvou to nepřežije. Slyšela, jak ti dva vrčí a řvou. Co měla dělat?

Hluk té rvačky a volání o pomoc ale přitáhly pozornost dalších. Než se Kulička stihla rozhodnout, objevila se na mýtině značná část smečky s Tesákem v čele. Tesák mohutně zavyl. Ti dva zůstali ležet na zemi, a ačkoliv na sebe nenávistně koukali, ani jeden se nepokusil na toho druhého znovu zaútočit. Vůdcův rozkaz je přeci jen ta nejvyšší moc.

„Blesku! Drápe! Co se to...“ zřejmě chtěl ještě pokračovat, ale všechny přítomné zasáhl ten známý pocit – slunce právě vyšlo nad obzor. Byl to zvláštní pohled. Víc než tucet vlkodlaků najednou ztuhl, někteří spadli na zem, jiní zůstali stát. Srst jim mizela, drápy se měnily v nehty, tělo se deformovalo, zubů v pusách rapidně ubylo a nakonec tam zůstali zdánlivě úplně normální lidé.

Na zemi vedle sebe leželi Petr a Matouš, oba krváceli z ran, které utržili při svém střetu. V lidské podobě se viděli poprvé. Kus od nich se z náhlé přeměny probírala krásná mladá dívka – Dana. Muž, který byl ještě před minutou vůdce smečky jménem Tesák, vypadal ve skutečnosti jako obyčejný padesátiletý chlap s prošedivělou hřívou vlasů v trochu otrhaném oblečení.

„Matouši! Cos to udělal?“ vydral ze sebe udiveně.

Matouše bolelo celé tělo. Transformace tomu nijak nepřidala. Nejenže sama byla dost bolestivá, ale ještě si některé rány rozdrásal o zem: „To on! Vyprovokoval mě!“

„Ty?“ podivil se Tesák, „jak ses opovážil? Co jsi za člověka?!“ vrtěl hlavou, „přijď zítra za mnou, musíme něco probrat.“ Pak se otočil zpátky na Petra: „Ale bohužel, co se stalo... Víš, jak na tohle musím reagovat. Nechci přijít o člena, jako jsi ty, ale to je moje osobnost. Ten vlk ve mně – Tesák – nedovolí mi chovat se jinak.“

Petr zasténal: „Ne! To není...“ vykuckal ze sebe nějakou krev. Každý nádech ho bolel. „To není spravedlivé!“

„Je mi to líto. Vím, co je mezi tebou a Danou, ale Kulička je součást smečky. Není to tvoje – Bleskova – hračka.“

„Ne!“ zaprotestovala teď pro změnu Dana, „nikdy jsi proti nám nic neměl! Co tě to popadlo?“

Tesák jen zavrtěl hlavou: „Je mi to líto. Tohle prokletí není legrace. Ty by sis to měla konečně uvědomit a rozhodnout se.“ S těmi slovy se sebral a spolu s ostatními odešel. I Petr se bez jediného slova sebral a odkulhal pryč. To už je druhý úplněk za sebou, kdy se bude dávat dohromady alespoň týden! Měl by s tím něco dělat.

Na mýtině zůstala jen Dana a Matouš. Krvácel z rány na zádech a byl potlučený. Stále ještě nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Dana se zvedla, došla k němu a klekla si: „Můžu ti nějak pomoct?“

Matouš se smutně usmál a přerývaně odpověděl: „Jsi hodná... Ale Tesák mi právě potvrdil rozsudek smrti. Když se... příští měsíc vrátím...“ zakašlal znovu a vyplivl krev, „zabijete mě. I ty. Nemůžeš... neposlechnout jeho příkaz. Klidně mě rozsápeš jak tu srnu. Když zůstanu... ve městě... dřív nebo později na to někdo přijde. Víš, jak sladce voní... lidské maso. Zabiju někoho a přijdou na mě. V nejlepším případě... mě zavřou a já pak chcípnu v cele při první proměně, protože se zblázním z nedostupné vůně lidského masa tak blízko.“

„Ne!“ vyhrkla Dana a slzy měla na krajíčku, „to nemůžu dovolit! Musíme na něco přijít! Můžeme utéct! Nemusíš být tady v okolí!“

Matouš jen zavrtěl hlavou: „Vůdcovo volání slyšíš na míle daleko. A víš, že když budeš od své smečky dál než sto mil, už nikdy se nevrátíš do lidské podoby. Je to prokletí, lásko! Nemoc, která nás všechny pojí a která mě za měsíc zabije. Mám už jen ten měsíc. Poslední čtyři týdny na to, abych ti dal všechno, co můžu. A jestli mi chceš nějak pomoct, tak mě ten večer zabiješ dřív, než vyjde měsíc, abych se netrápil.“

„Ne, ne, ne!“ křičela Dana, „nemůžu o tebe přijít! Tys mi ukázal, jak žít, tak já tě nenechám umřít! Copak to láska nemůže překonat?“

„Jsi děsná romantička,“ pousmál se Matouš a pohladil ji po vlasech, které se ve větru čechraly přímo před jeho tváří, „a snad proto tě tak miluju. Ale jak láska pomůže někomu, kdo umírá na rakovinu? Tohle je vlastně totéž. Můžu ti dát měsíc života.“

Dana tomuhle odmítala věřit. Je příliš posedlý tím prokletím. Copak neexistuje nic, co by mu pomohlo? Napadlo ji hned několik možností, jedna neproveditelnější než druhá. Sklonila se k němu a dlouze ho políbila. Teď ho musí dostat do města a ošetřit mu rány. Pak má měsíc na to, aby vymyslela nejlepší řešení téhle prekérní situace. „Ještě uvidíme, lásko... uvidíme.“

Diskuze